"Již delší dobu sleduji činnost Fondu ohrožených dětí a už dlouho se chystám napsat Vám pár slovíček, kterými bych vyjádřila své uznání za práci, kterou děláte. V problematice, kterou se Vy zabýváte, jsem vyrostla, a proto o tom všem hodně vím. Můj otec, prof. MUDr. Antonín Mores z Olomouce věnoval opuštěným dětem celý svůj pracovní život, a byl tím natolik zaujat, že to prosáklo celou naší rodinou. Byl vlastně Vaším předchůdcem v boji za opuštěné děti. Měl by z Vás ohromnou radost, protože mluvíte úplně stejným jazykem. Jen jste mnohem slušnější a jemnější při jednání s ignoranty např. z ministerstva (při jedné besedě v rozhlase, při které jste obhajovali činnost Fondu a nějaká paní magistra z ministerstva naopak dokazovala Vaši zbytečnost s tím, že vše, co děláte Vy, dělají profesionální sociální pracovnice, jsem Vás skutečně obdivovala). To můj otec věci i lidi nazýval vždy pravými jmény, za což si získal na oficiálních místech řadu nepřátel. Do doby, než jsem se dozvěděla o Fondu ohrožených dětí, nevím o nikom, kdo by mluvil a jednal ve stejném duchu jako otec a vlastně tím pokračoval v jeho práci. Škoda, že se toho nedožil. Zemřel před měsícem ve věku 88 let a jeho rakev byla celá zasypaná květinami. Lidé, kteří se s ním přišli rozloučit, zcela zaplnili jeden z největších olomouckých chrámů. Přeji Vám mnoho úspěchů."
MUDr. Helena Fišarová,Bruntál
"Vážený FOD,
jsem velice ráda, že jsem se stala Vaší členkou. Prosím o bližší informace o pěstounské péči, o které přemýšlím už delší dobu. Já sama, když jsem byla malá, tak jsem měla kolem sebe děti z dětského domova, protože moje maminka a babička si je braly domů na víkendy, svátky a prázdniny. Takže už jako malá holka jsem se setkala s tímto smutným osudem dětí "nikoho". Moc dobře si pamatuji veselé pátky, kdy jsme s mamkou jeli do Nové Paky, ale také ty ubrečené neděle, když jsme děti vracely. Bylo to hrozné. Dodnes se mi před očima promítá obraz dětiček sedících na schodech v herně, kývajících se dopředu a dozadu, dětí plačících v postýlkách s nudlí u nosu. Dětí šíleně nešťastných. Mám dvě děti - Kačenku (14 let) a Honzíka (10 let) a tak si myslím, že by se k nám ještě jedna postýlka vešla."
Anna Bednářová, Lázně Bělohrad
