Zpravodaj 2/2000

Obsah
Úvod
Deniska – první děťátko v Klokánku
Přechodná rodinná péče místo ústavu!
První Klokánek se narodil v Žatci
Jak vznikal film "Děti bez lásky"
Ústav z důvodu hmotné nouze?
Nechci být v domově do 18 let
Vánoční přání se dětem splnilo
Najděte hodnou rodinu pro mou dceru
Z dopisů náhradních rodičů
Jsme i nejsme pověřeni
"Jen pro silné jedince"
Co nového v zákonech aneb opět začíná legislativní "boj"
31 dětí "nikoho" už je "někoho"
Budeme se učit pořád, pořád a pořád!
S hrůzou do školy
Vražda dítěte ani po sedmi letech nepotrestána
Slzy radosti
Starší sestra už nemohla mlčet
Za vypracovaný úkol bití hadicí
Kdo lže – FOD, nebo pracovník MPSV? – II
SBÍRKA
  Největší dárci sbírky FOD (léto 2000):
  Účelové dary na klokánky:
  Dary na dům v Olomouci:
  Největší věcné dary poskytli:
  Účelové dary na azylový dům v Plzni:
Výrok auditora
Použití finančních prostředků z celonárodní sbírky FOD od 1. 1. 2000 do 30. 9. 2000:
VIII. členské shromáždění FOD
Nové azylové domy FOD v Plzni a Olomouci
Prosba manželům
Vážení a milí členové FOD,  

opět Vás po půl roce co nejsrdečněji zdravíme a děkujeme Vám moc za všechnu Vaši hmotnou i duchovní podporu, kterou nám umožňujete pomáhat ohroženým dětem. Jen díky podpoře Vás, našich členů, a podpoře široké veřejnosti jsme i nyní mohli naši činnost dále rozšířit. Jsme šťastni, že také poslední (letní) kolo naší sbírky bylo velmi úspěšné. Jeho výtěžek dosáhl deseti milionů korun, tj. o dva miliony více než loni! Nyní, na prahu dalšího desetiletí naší existence, máme jedno veliké přání – abychom prostřednictvím našeho nového projektu Klokánek pomohli co největšímu počtu dětí a ochránili je tak před ústavní výchovou, podobně jako Denisku, o které je náš následující článek. Protože se ale jedná o projekt finančně velmi nákladný, moc bychom si přáli, aby se do našeho společného úsilí zapojilo co nejvíce lidí (na sbírku přispívá kolem 10 % oslovených). Myslíme si, že by velmi pomohlo zorganizování sbírek menších částek v kolektivech, kde se lidé znají, třeba na pracovištích, a mohou si tedy ověřit, že vybraná částka skutečně byla odeslána na naše konto (anonymní sbírky po domech apod. rozhodně nedoporučujeme!). Vážení a milí členové FOD, za Vaši pomoc Vám ještě jednou moc a moc děkujeme!

Deniska – první děťátko v Klokánku  

Zdá se být symbolické, že prvním děťátkem, které do své bezpečné a láskyplné "kapsy" přijal náš Klokánek, se na počátku září t. r. stalo malinké a úplně bezbranné miminko – teprve čtyřdenní holčička Deniska, kterou jsme přivezli ihned z porodnice. Narodila se totiž rodičům, kteří nejsou schopni se o ni starat. Její matka nás ještě před porodem požádala o nalezení osvojitelské rodiny, která by novorozeně převzala přímo z porodnice tak, aby neskončilo v ústavu. I když jsme vytypovali hned dvě takové rodiny, všechno nakonec dopadlo jinak.

Deniska se narodila s oboustranným rozštěpem rtu i patra, a na tak těžkou zdravotní komplikaci nebyly tyto rodiny připraveny. Samozřejmě jsme je nijak nepřesvědčovali a rozhodli se pro Denisku vyhledat takovou rodinu, která ji ochotně a s láskou přijme právě proto, že takovému miminku chce pomoci. Naštěstí za pár let bude Deniska díky plastickým operacím k nerozeznání od ostatních dětí. Najít takovou rodinu si však přece jen vyžádá určitý čas. Ale při této své dvojnásobné smůle měla Deniska i velké štěstí. Díky naší celonárodní i členské sbírce jsme právě otevřeli prvního Klokánka v Žatci, a tak jsme ji mohli předat do láskyplné péče naší první "klokaní rodiny", manželů Jiránkových. Jejich dvě dříve přijaté děti jsou již dospělé, a protože mají srdce plné lásky, kterou chtějí rozdávat potřebným dětem, souhlasili s naším návrhem a stali se první rodinou v naší republice, která je kdykoli připravena převzít do přechodné péče děti, jimž by jinak zbýval jen ústav. Denisku si ihned zamilovali a nadšeně o ní vyprávěli, že je to úplně ideální miminko, které dobře papá a pláče sotva hodinu denně. Pokud nikoho nenajdeme, moc rádi si ji nechají sami. V jejich péči Deniska přes své postižení výborně prospívala, což zejména dětská lékařka velmi oceňovala. Jaký to rozdíl mezi pokojenou Deniskou v kolíbce či v náručí dočasných rodičů a mezi plačícími, citově strádajícími dětmi v kojeneckých ústavech!

Náhradní rodiče, kteří si Denisku také okamžitě zamilovali, jsme našli za necelé dva týdny. Díky pochopení obvodního soudu jim sotva měsíční holčička byla svěřena do péče předběžným opatřením. A naši "klokaní rodiče" jsou šťastni, že s novými Denisčinými rodiči se ihned spřátelili a budou teď pro ni alespoň – podle jejich slov – "bábou a dědkem".

Přechodná rodinná péče místo ústavu!  

Smyslem našeho nového projektu nazvaného Klokánek je změnit dosavadní nevyhovující systém ústavní výchovy a nahradit jej v co největší míře přechodnou rodinnou péčí na principech citově vřelé výchovy. Dosavadní praxe je taková, že děti, o které se rodiče nemohou nebo nechtějí starat, končí nejčastěji v ústavech. Ročně je to víc než dva tisíce dětí! Ve většině případů pro ně umístění do neosobní ústavní péče znamená další trauma (v odborné literatuře dokonce nazývané "šokem z umístění"), které často pociťují hůře než ponechání v dosavadním prostředí, na které si již zvykly. Nezřídka dochází i k přerušení sourozeneckých vazeb, neboť děti do tří let jsou umisťovány do kojeneckých ústavů a dětských domovů náležejících do resortu ministerstva zdravotnictví, děti starší pak do školských diagnostických ústavů a dětských domovů a děti postižené do ústavů sociální péče spadajících pod MPSV. Přitom právě tam, kde selhávají rodiče, bývají sourozenecké vazby nejsilnější. Mnoha výzkumy je prokázáno a praxe neustále potvrzuje, že ústavní péče má zejména u malých dětí za následek psychickou deprivaci, která se projevuje celkovým opožďováním vývoje a která negativně ovlivňuje psychický a citový vývoj dítěte, často až do dospělosti. Ten, kdo prožije dětství nebo jeho velkou část v nepřirozeném prostředí ústavu, není obvykle schopen navazovat kvalitní a trvalé citové vztahy a jako rodič selhává, neboť nemá dostatek vzorů rodičovského chování. Podle výzkumů profesorky Koluchové se až čtvrtina dětí dostala do ústavů sociální péče pro nevzdělavatelné v důsledku nerozpoznané psychické deprivace. V podnětném rodinném prostředí by tyto děti byly schopny absolvovat nejen zvláštní, ale v některých případech i základní či střední školu! Na této nevyhovující praxi nic podstatného nemění ani nyní připravovaný zákon o ústavní výchově. Přitom již před 37 lety (v r. 1963) u nás vznikl unikátní dokumentární film "Děti bez lásky", v němž se na adresu kojeneckých a batolecích ústavů říká: "Za těmi rozšířenými zorničkami sídlí pocit hluboké nejistoty a nedůvěry, tak typický pro ústavní děti. Ne že by se o ně dobře nestarali. Lékař je v domě, i ředitel ústavu bývá lékař. Jenže jsou věci, které nelze podávat v injekcích. Místo nekonečně rozmanitého světa venku je tu jednotvárný umělý svět, kde je jeden den jako druhý, kde není nač se těšit, kde včera a zítra splývají do nesrozumitelné šedi. Objevitelské výpravy těchto dětí pohybují se jen a jen po rovině, po papíře. Do skutečného světa podnikají jen exkurze..."

V našich Klokáncích se maximálně o šest dětí bez ohledu na věk budou starat pěstounské rodiny nebo tety obdobně, jako by se staraly o své neteře, synovce nebo vnoučata, pokud by rodiče byli například v nemocnici. Jak prokazují naše první zkušenosti, děti si v citově vřelém rodinném prostředí rychle zvyknou a jsou tu velmi spokojené. Třebaže chceme, aby se v našich Klokáncích cítily tak dobře a bezpečně jako klokaní mládě v kapse své maminky, budeme se snažit, aby zde byly skutečně jen po dobu nezbytně nutnou – než se budou moci vrátit zpět domů nebo než pro ně bude nalezena trvalá náhradní rodina.

První Klokánek se narodil v Žatci  

První Klokánek vznikl v Žatci, v našem azylovém Domě pro ohrožené děti a mládež, který byl postupně uveden do provozu počátkem září letošního roku. Kromě čtyřpokojového bytu pro naši "klokaní" rodinu jsou zde ještě čtyři garsoniéry, určené dětem opouštějícím dětské domovy a ve volné kapacitě i rodičům s ohroženými dětmi (bytovou krizí nebo tzv. domácím násilím). Rekonstrukce objektu bývalých kasáren a vybavení domu stála pět milionů korun – z naší celonárodní sbírky jsme čerpali dva miliony, dva miliony dvě stě tisíc poskytlo město Žatec a téměř milion, bez kterého bychom bývali nemohli dotaci čerpat, jsme získali ze sbírky uspořádané narychlo mezi Vámi, našimi členy. Všem Vám mnohokrát děkujeme – i za Denisku a ostatní ohrožené děti, kterým jen díky tomu můžeme pomoci.

Od počátku září zde našlo útočiště sedm dětí – čtyřdenní Deniska, předaná matkou k osvojení (nyní již u svých nových rodičů), dva bráškové ve věku jednoho a dvanácti let, kteří nemohli být na ubytovně se svou matkou, která si je již odvezla, čtrnáctiměsíční syn  drogově závislé matky, tříměsíční Monička, kterou matka "zapomněla" u svých známých, týden stará Deniska, která přišla přímo z porodnice a čeká na uplynutí šestinedělí u své matky, kdy bude předána budoucím osvojitelům, a dvanáctiletá dívka, kterou zneužíval její agresivní otec. Naštěstí byl v krátké době vzat do vazby a dívenku si za dva týdny odvezli prarodiče, kterým byla svěřena do péče. Zdá se tedy, že náš první Klokánek bude stále vytížený. Nyní v prosinci jsme otevřeli další dva Klokánky – v Praze 8 pro 30 dětí (pět rodinek) a v Dolním Benešově na Opavsku pro šest dětí. Kéž bychom s Vaší pomocí byli schopni otevřít i další Klokánky a zmenšit tak počet dětí, které zbytečně končí v ústavní péči. Je těžko uvěřitelné, že dětí vyrůstajících u nás v ústavech každoročně přibývá. Ačkoli se v posledních deseti letech v ČR snížila porodnost téměř o polovinu, počet dětí v ústavech vzrostl o třetinu! Moc bychom si přáli, aby náš Klokánek našel takovou podporu veřejnosti, že by tento trend co nejdříve změnil.

Půvabné logo Klokánka vytvořil bez nároku na odměnu výtvarník pan Petr Bahník.

Děkujeme!

Jak vznikal film "Děti bez lásky"  

V obou letošních zpravodajích jsme citovali z dokumentárního filmu Děti bez lásky, v němž se i na dnešní dobu mimořádně kriticky poukazuje na negativní důsledky ústavní výchovy. Přesto tento film u nás vznikl již před 37 lety (v r. 1963) a v tehdejší době velmi výrazně ovlivnil rodinnou politiku u nás. Jeho režisér Kurt Goldberger pro časopis Děti a my (č. 4/98) mj. uvedl (citujeme): "...Můj známý a tehdy už slavný dokumentarista sir Edgar Anstey mě v r. 1957 pozval k sobě na kliniku, abych se podíval na jeho dokumenty o psychické deprivaci dětí. Smutné záběry kývajících se dětí a jejich beznadějné pohledy se mi vryly do paměti. Když jsem se vrátil do Prahy, natáčel jsem pro ministerstvo zdravotnictví tři filmy o kojenecké výživě. Tuto práci jsem využil jako záminku, abych pronikl do různých institucí. Zjistil jsem, že tisíce dětí navštěvují týdenní jesle a projevují tak viditelné známky citové deprivace, že jsem je i já rozpoznal. Daleko horší to však bylo v dětských domovech, kde se nejprve domnívali, že jsem "soudruh", a vychvalovali dobrou péči o děti. Pak se ale svěřili a líčili mi skutečnou situaci. Cítili se režimem zneužiti a prosili, abych něco podnikl. Vyprávěli, že opatrují mnoho dětí mladých manželů, kteří čekají na družstevní byt. Mnozí se nechali přemluvit k dobře placeným brigádám v dolech a hutích s tím, že mohou děti ponechat v dětských domovech, než budou jejich byty dostavěny. Skutečný šok však u mne vyvolal rozhovor s jednou pracovnicí ministerstva zdravotnictví, která mi prozradila, že se uvažuje o výstavbě bytových komplexů jen s malým kuchyňským koutem, ale s dobře vybudovaným společným stravováním. Děti do šesti let by byly vychovávány ústavně. Tehdy jsem se rozhodl natočit film, který tento zločin na dětech odhaluje. Začal jsem navštěvovat dětské lékaře. Většina z nich problematiku neznala, jiní mínili, že přeháním, a někteří sice dobře věděli, oč jde, ale varovali mě, abych dal od tohoto problému ruce pryč. Už si nepamatuji, kdo mě odkázal na dr. Zdeňka Matějčka. Velmi rychle jsme se domluvili. Díky své profesi měl možnost dlouhodobě sledovat psychický vývoj velké skupiny ústavně vychovávaných dětí. Prozradil mi také, že ředitelka kojeneckého ústavu v Luhačovicích dr. Damborská se rovněž touto problematikou zabývá a soustřeďuje se zvláště na děti do tří let. I ona mi nabídla spolupráci bez ohledu na možné následky. Vybaven jejich vysoce kvalifikovanou odbornou podporou jsem se snažil získat svého zaměstnavatele – Studio populárně-vědeckých filmů – pro výrobu filmu, který určitě narazí na silný politický odpor. Náš ředitel dr. Václavík měl ke mně velkou důvěru. Věděl jsem, jak miluje děti, – začal jsem mu tedy opatrně vyprávět o svých poznatcích a hrozících následcích pro naši nejmladší generaci. Také jsem se svěřil několika kolegům. Všichni můj projekt podporovali. Celá produkce proběhla téměř jako tajná akce. I když jsme točili v jeslích a dětských domovech, nesmělo ministerstvo školství, zdravotnictví ani tiskové oddělení Státního filmu o naší práci nic vědět. Díky dr. Matějčkovi a dr. Damborské se natáčení dařilo. Oba ve filmu vystoupili i před kamerou. Také spolupráce se zaměstnanci různých dětských zařízení byla znamenitá, i když se trochu obávali, co je čeká, až film spatří světlo světa. Vždyť nás někteří nechali natáčet bez dovolení vyšších instancí nebo je neúplně informovali o záměru práce. Konečně přišel den oficiální premiéry. Po promítnutí filmu vypukl na jedné straně silný potlesk, ale na druhé straně se ozvaly i protesty. V tisku nebyla o filmu žádná zmínka, jen Helenka Klímová napsala v Literárních novinách článek, který se ubíral stejným směrem jako náš film. Hned druhý den byly první kopie a negativy filmu zabaveny. Čekali jsme i osobní represálie, ale ty nenastaly. Asi po půl roce mi volal promítač z ministerstva školství, že se film každé odpoledne promítá pro zaměstnance ministerstva a má velký ohlas. Později byl promítán i na ministerstvu zdravotnictví a nakonec se na film podívala Rodinná komise Národního shromáždění, která byla "dojata" a prohlásila, že se "s tou věcí musí něco udělat". I prezident se prý chce na Děti bez lásky podívat a důležití činitelé přemýšlejí, jak rodinnou politiku změnit bez přílišné ztráty ženských pracovních sil a především bez "ztráty tváře". Po několika měsících byly Děti bez lásky schváleny pro veřejné promítání. Jejich ohlas byl opravdu neobvyklý! Účinky filmu, zvláště po promítnutí v televizi, byly značné. Zatímco při natáčení si sestřičky v jeslích stěžovaly, že si mnozí rodiče berou děti až těsně před zavíráním, po televizní premiéře byly už odpoledne jesle skoro prázdné. Noční směny mladých maminek byly silně omezeny a týdenní jesle byly rezervovány jen pro nouzové situace. Počet dětí v dětských domovech klesal. Zanedlouho byla zavedena mateřská dovolená nejen u nás, ale i v dalších zemích východního bloku. Byly vytvořeny SOS dětské vesničky, aby se i dětem bez vlastních rodičů dostalo rodinné výchovy. Náš film zkrátka uvedl v pohyb lavinu, jak jen je to možné v diktaturách. Děti bez lásky obdržely mnoho cen a vyznamenání a velice ovlivnily moji další filmovou tvorbu. Na žádost mnichovského pediatra prof. Theodora Helbruggeho jsem vyrobil německou verzi filmu. Prof. Helbrugge vysílání v německé televizi osobně uvedl, sám zakoupil kopii a léta ji promítal na kongresech pediatrů i při jiných příležitostech tak dlouho, až se téměř rozpadla. Protože původní německá verze se mezitím ztratila, vyrobil prof. Matějček v roce 1993 novou německou verzi – třicet let po premiéře byl v Německu o tento film ještě zájem!"

Uvede ho i naše televize? Kéž by i naši současní vysocí činitelé a poslanci byli ochotni film zhlédnout! Zdalipak by i nyní klesly počty dětí v dětských domovech? (Za posledních deset let vzrostl jejich počet o víc než třetinu!)

                       

Ústav z důvodu hmotné nouze?  

Jen díky podpoře Vás, našich členů, a podpoře veřejnosti jsme byli schopni v řadě případů zabránit nařízení ústavní péče u dětí, kterým rodiče nijak neubližují. I když se to zdá neuvěřitelné, vyskytují se případy, kdy děti končí v ústavech pouze z důvodů hmotné nouze rodiny, kterou má stát možnost snadno odvrátit. Přesto tak v řadě případů z nám nepochopitelných důvodů nečiní, jak potvrzuje i následující dopis:  

"Vážená paní Tesařová, ráda bych Vám touto cestou vyjádřila poděkování a vděk za to, že mi Váš Fond pomohl vyřešit situaci, jejíž řešení bylo pro mne nereálné. Jsem velmi ráda, že s Vaší pomocí se mi podařilo zažehnat velké problémy, kdy mi bylo pracovnicemi oddělení sociálně-právní ochrany dětí sděleno, že v případě, že se mi nepodaří zaplatit fakturu Pražské energetiky a bude mi přerušena dodávka elektřiny do domácnosti, budou oni podnikat kroky k tomu, aby všechny moje děti byly umístěny v ústavu. O tom, že by měly tyto dámy třeba se alespoň snažit "pomoci", o tom v případě naší "sociálky" nemůže být řeč. Ještě jednou moc děkuji, hlavně za děti. Na závěr bych Vám chtěla popřát mnoho úspěchů a štěstí ve Vaší bohulibé činnosti. Držím Vám palce!"           

S úctou Renáta Š., Praha

Nechci být v domově do 18 let  

Počátkem června t. r. nám byl doručen dopis tohoto znění: "Vážený Fonde ohrožených dětí, žádám vás o nalezení rodiny pro moji osobu. Jmenuji se Jan B., říkají mi Honza. Je mi 13 let, jsem v Dětském domově Čeladná. Rozhodl jsem se pro život v rodině. Četl jsem o vás a důvěřuji vám. Přikládám svoji fotografii. Pocházím z romské rodiny, ale zřekli se mě, když jsem byl v kojeneckém ústavu. Nechci být v domově do 18 let a svoji rodinu budu mít rád a budu si jí vážit. Přeji si být v křesťanské rodině. Ale bílé. Rád pěstuji sport, mám rád přírodu, tramping a hraju závodně floorball. Toužím po klidu, harmonii a lásce."

Honzův dopis nás velmi překvapil. Je to poprvé, kdy nás o nalezení rodiny písemně požádalo dítě, se kterým jsme dosud nebyli v kontaktu. Nelehkého úkolu se ujala naše pracovnice paní Mgr. Marie Fořtová. Není jednoduché rychle najít rodinu pro tak velkého kluka. A proto se rozhodla, že mu alespoň zajistí letní tábor, který pořádalo křesťanské společenství, jehož je členkou. Dětský domov nebyl proti. A tak paní Fořtová pro Honzu dojela, odvezla ho na tábor a všem nám nadšeně vyprávěla, jaký je to bezvadný kluk. Pak mu ještě na jeho přání prodloužila prázdniny pobytem v Praze a po tu dobu se o něj starala. Honza nás s ní navštívil i na FOD a my jsme s radostným překvapením sledovali, jak oba září jako sluníčko. Vzápětí jsme se dozvěděli důvod. Honza si už svou novou mámu vybral – přesně takovou, jakou si představoval. A paní Fořtová je šťastná, že se jí stala právě ona...

Vánoční přání se dětem splnilo  

Když vychovatelé i děti v Dětském domově Mariánské Lázně poodkryli jednu ze šupinek velké ryby, kterou děti vytvořily před Vánocemi a kde si každý mohl napsat své přání, ani se moc nedivili. Oba sourozenci si přáli, a také to namalovali, domeček, rodiče, psa. To však nikdo netušil, že jejich přání bude vyplněno, a to velmi brzy. Již záhy, na počátku roku 2000, se nám a dětem ozvali budoucí rodiče, kteří si na základě nabídky Fondu ohrožených dětí na první pohled děti (podle fotografie) zamilovali a projevili zájem se s nimi stýkat. Větší Láďa se takřka denně při příchodu ze školy dotazoval sociální pracovnice domova: "Teto, tak co máma? Bude nějaká?" Snažili jsme se ho upokojit, že určitě ano, aby byl hodný a trpělivý. Jeho trpělivost se vyplatila. Po prvních osobních kontaktech s rodinou – s rodiči i sourozenci – bylo rozhodnuto. "Teto, teto, my už máme rodiče." To jsme od dětí slýchávali stále častěji. Rodiče děti skutečně s láskou přijali. V měsíci dubnu již s nimi odjížděli do Liberce, kde na ně čekala rodina, domeček i pes. A také noví spolužáci ve škole i ve školce a samozřejmě i nové paní učitelky. Vše potřebné bylo do dvou měsíců vyřízeno, takže dvě dětské dušičky jsou uspokojeny. Naše zařízení je s rodinou i nadále v kontaktu. I když není vše tak jednoduché, jak by se na první pohled zdálo, jsme si jisti, že dobrá věc se podařila. Navíc máme teď další radost, protože třetí bráška z Dětského domova v Chebu do této rodiny pravděpodobně ještě přibude, ke spokojenosti Davida a Ládi. Poděkování patří především FOD za velkou pomoc při hledání budoucích rodičů. Nicméně stejné poděkování a úctu je potřeba vyjádřit rodičům, kteří se těchto opuštěných dětí ujali, protože být od nejútlejšího věku bez rodičů bychom si jistě žádný nepřál.

Dětský domov Mariánské Lázně

Najděte hodnou rodinu pro mou dceru  

Před necelými dvěma lety přivezli do jedné pražské porodnice ve vysokých horečkách mladou matku s pětidenní holčičkou, kterou porodila bez cizí pomoci, uvězněná v bytě svého druha. Teprve pátý den po porodu se jí podařilo ho přelstít a z bytu utéci. V nemocnici byli šokováni jejím vyprávěním i četnými jizvami po těle, které dle jejího sdělení pocházely od "trestání" v dětství. O jejím příjmu nás porodnice vyrozuměla s tím, že matka se druha bojí, nechce se k němu vrátit a nemá teď kam jít. Dítěti hrozí umístění do kojeneckého ústavu, což ona zoufale odmítá. K dítěti má vřelý vztah. Matce jsme proto poskytli ubytování v našem azylovém domě a snažili jsme se jí pomoci při péči o miminko i při postupném osamostatňování se. Záhy jsme však zjistili, že je již několik let závislá na drogách. Při těžkých abstinenčních příznacích dokonce zranila nožem naši pracovnici, která se jí snažila zabránit v pokusu o sebevraždu. Zajistili jsme tedy neodkladnou protidrogovou léčbu a po dohodě s matkou i rodinnou péči o její dcerku. Matka však z léčebny opakovaně utíkala, a malá Renatka byla nakonec na základě předběžného opatření umístěna  do kojeneckého ústavu. Dne 20. září t. r. nám přišel od matky dopis, z něhož citujeme:

"Vážená paní Vodičková, obracím se na Vás s velkou prosbou. Bojím se, že bych se neuměla postarat o malou Renatku. Mám v hlavě jen myšlenky, jak skončit se životem. Od té doby, co jsem musela opustit azyl i malou Renatku, jsem úplně na dně. Byla jsem u mojí mámy a řekla jsem jí, co chci udělat s malou Renatkou, že jí asi bude líp u hodné rodiny. Než aby trpěla, že má mámu, která se chce pořád zabíjet, tak bych Vás chtěla poprosit dát malou do pěstounské rodiny. Já se Vám musím přiznat, že bych se bála se o malou postarat. Já to nedokážu. Já se bojím, že by to dopadlo špatně. Mám malou Renatku ráda, proto chci, aby měla lepší život než já. Prosím Vás, najděte jí slušnou a hodnou rodinu, aby ji měli rádi. Od té doby, co jsem ji ztratila, jsem úplně nemožná. Vyčítám si, že kvůli drogám ztrácím svoji dceru, kterou nepřestanu mít nikdy ráda. Drogy už neberu, ale jsem teď každou chvíli v Bohnicích, a malá Renatka by byla pořád v KÚ. A to já nechci, aby cestovala sem a tam. Prosím Vás, sežeňte jí co nejdřív rodinu, aby nebyla tak dlouho v kojeneckém ústavu. Zatím Vám moc děkuji za všechno." Matku jsme ihned vyhledali a zjistili, že na svém rozhodnutí trvá a myslí je vážně. S pláčem sdělila, že by si moc přála mít dcerku u sebe, ale bydlí teď po známých, pro dítě tu nejsou vhodné podmínky a navíc se bojí, že by péči o ni nezvládla. Jediné, co si přeje, je, aby Renatku měli noví rodiče opravdu rádi. Během dvou týdnů jsme takovou rodinu nalezli a všichni pevně věříme, že v jejich láskyplné péči prožije holčička šťastné dětství. Kéž by všichni rodiče, kteří nemohou o své děti pečovat, měli tolik odvahy, odpovědnosti i soucitu jako Renatčina nešťastná máma.

Z dopisů náhradních rodičů  

Vážená a milá paní Tomková,

ráda bych Vám poděkovala za všechno, co jste pro nás udělala. Jsem velmi šťastná, že mě potkal takový krásný osud. Ještě před třemi měsíci jsem pracovala na směny v Domově důchodců a pečovala o staré, většinou ležící a těžce nemocné babičky a dědečky. Tato práce mě velice uspokojovala, ale bylo mi moc smutno hlavně o sobotách a nedělích po mojí nejmladší desetileté dceři Lívince, která byla doma sama s tatínkem. Starší dcera a syn jsou již dospělí. Když mi bylo osmnáct let, pracovala jsem v dětské vesničce jako teta a poznala jsem problematiku opuštěných dětí. Od té doby už uplynulo 25 let a asi teď nastal správný čas splnit si svůj dávný sen. Věděla jsem, že mám dost sil a lásky v srdci. Akorát mi chyběla odvaha. To je ono! Nejhorší je najít odvahu! Tu jsem ale díky své nejmladší, častokrát opuštěné holčičce našla a napsala jsem na FOD. Velice brzy mi přišla krásná odpověď, kde bylo napsáno všechno, co mám udělat a kam se obrátit. Chtěli jsme si vzít jedno dítě, ale nějakým řízením osudu nám byli nabídnuti tři sourozenci, kterým zemřela maminka – desetiletá Šárka, devítiletý Jarek a sedmiletá mentálně postižená Kristýnka. Nejdříve zasedala rodinná rada, kde jsme se všichni radili, jestli je v našich silách to zvládnout. Strach jsme měli, a velký, ale touha nás všech dát domov dětem, které ho nemají, byla silnější. Tak jsme zahájili vyřizování žádosti. Sociální pracovnice navštívila náš dům, následovaly posudky ze zaměstnání, výpis z rejstříku trestů a psychologické testy. Často jsem se ptala Lívinky, jestli nebude žárlit, až je budu hladit a objímat, a jestli je bude mít ráda. A ona mi na to řekla, že je miluje už teď, a vymýšlela, jak to zařídíme, abychom se sem všichni vešli (máme 4 + 1). Objednala tři pohádkové knížky a z výletu pro ně přivezla hračky. A pořád se ptala, kdy už nám je dají.

Konečně nastal námi všemi vytoužený den. Mohli jsme si jet do dětského domova pro Šárinku a Jarečka. Ten den zůstane navždy v našich srdcích. Tolik vzájemného očekávání i strachu a nakonec radosti, že jsme spolu! Děti byly od prvního okamžiku moc hodné, milé, tiché a nad očekávání krásné. Takové jsem si je nepředstavovala ani ve snu. Nevím, za co jsem si to zasloužila, z Jarka bude určitě tanečník a Šárka vypadá skoro jako Lívinka. Často si je pletu. Měla jsem velkou radost, že domov současně navštívily i dvě dospělé sestry našich nových dětí – byly tam i se svými dětmi. Přijely, aby viděly, ke komu jejich malí sourozenci půjdou. Než paní ředitelka vyřídila papíry a připravila děti, strávili jsme spolu krásné odpoledne.

Pak následoval týden, než jsme se jakž takž sžili a nabrali sil pro to, abychom mohli jet do ústavu sociální péče pro Kristýnku. Toho dne jsem se trochu obávala, protože jsem nevěděla o Kristýnce vůbec nic, jenom to, že je postižená, leží v postýlce a neumí nic jiného než mačkat papír. Ptala jsem se dětí, jaká je, jestli aspoň lozí po zemi, jak je asi veliká, jaké mám připravit oblečky. Děti mi všechno vyprávěly, i to, jak mívá záchvaty epilepsie, jak volaly záchranku, jak jí dávaly léky, jak se o ni staraly, když maminka byla nemocná, jak ji koupaly a uspávaly. Taky mi neustále vykládaly, jak je krásná. Šárka byla celý týden smutná a pořád se ptala, kdy už pojedeme pro Kristýnku. Konečně nastala sobota a my jsme odjeli celá rodina dvěma auty (je nás totiž už devět) do ústavu. Všichni jsme byli plni očekávání i toho nejhoršího. Těsně před branou ústavu mi Šárka prosebně řekla: "Mami, ale nelekněte se jí." Na ta slova z úst desetileté holčičky nikdy nezapomenu. Já jsem jí na to řekla, ať se nebojí, že si ji vezmeme domů, ať je jakákoliv. To se jí viditelně ulevilo. V ústavu mi dali napřed papíry a než jsem je podepsala, ptali se, jestli ji nechci napřed vidět. A proč, k čemu? Já si přece nejedu pro nějakou krásnou panenku, jedeme si pro dítě, které je samo a touží po lásce. A pak jsme ji uviděli. A viděli jsme najednou tři děti, které se objímaly štěstím, že jsou zase spolu. Hned jsem vzala Kristýnku do náruče a skrývala slzy dojetí. V duchu jsem jí přísahala, že ji budu milovat navždy. Pak jsme jeli domů. Cestou jsme nakoupili plno jogurtů a banánů a všechno, co se dá pomačkat, jelikož Kristýnka jedla jen mixovanou stravu. Když jsem ji poprvé krmila jogurtem, nedokázala spolknout ani jahodu, kakala 7x denně do plenek a dokázala i dvě hodiny sedět nehnutě a kývat hlavou. Strašně šilhala a vydávala jen skřeky. Neuměla si vzít hračku, neuměla vůbec nic, jen mačkat papír. Jenom když děti přišly ze školy, dovedla se s nimi dlouho objímat a tulit a smát se a lechtat, jako by se nemohla nabažit všech her, které si spolu hrály od malička. Dnes už uplynuly víc než tři měsíce. Říká se, že začátky jsou těžké. U nás moc těžkostí nebylo. Všechno proběhlo tak přirozeně, jako by ty děti byly odjakživa naše vlastní, i díky celému našemu širokému příbuzenstvu, které je přijalo mezi nás. Musel být někdo nad námi, kdo dával všemu správný řád a dával nám sílu, když jsme ji už neměli. Znám jednu krásnou píseň, kterou jsem naučila děti: "Přijdou mraky, přijde i tíseň, Ty však mou bolest proměníš v píseň". A my si doma zpíváme pořád, ne ze smutku, ale z radosti. Děcka to milují a taky často tančíme a děláme diskotéky. Díky tomu se asi Kristýnka naučila chodit, chtěla s námi taky tančit. My jsme mysleli, že se zblázníme radostí. Nejdříve jsme ji učili udělat krůček, pak dva a pak spadla. V ústavu ji prý dávali do chodítka, ale sama neudělala ani krok. Měla velký strach. Jelikož ale stále slyšela děti, jak se smějí nebo perou v jiném pokoji, najednou šla za nimi. My jsme byli tak šťastni! Dnes už Kristýnka tančí, otáčí se a běhá tak rychle, že ji nestíhám dohonit. Díky ní jsem ke své radosti zhubla deset kilo a ona přibrala šest (z 18 kg na 24 kg). Zesílily jí nožičky a denně dělá pokroky. Umí říct "mama, papat, tata a ahoj". Každého, kdo k nám přijde, zdraví "ahoj" a podá mu ručičku. Je úžasně učenlivá a všechno, co jí říkáme, nám rozumí. Miluje koupání a hudbu, dokonce i vážnou. Velmi ráda usíná v kočárku na zahradě a pozoruje listí na našem stoletém ořechu. Každé ráno i večer vykoná potřebu do hrnku, akorát někdy to nestihne. Je prostě nádherná, umí se usmívat a dává nám všem tolik lásky! Miluje psy (máme čtyři) a nebojí se ani koní, ty máme tři, dál velkou zahradu a hodně práce. Taky kočky, křečky a andulku. Děti si našly kamarády, Jarek hraje na flétnu, Šárka chodí do aerobiku, Lívie do keramiky a v neděli všichni do kostela. Jarek chtěl ministrovat a je moc šťastný. Doufám, že je šťastný i můj milovaný manžel, který se nebál a šel do toho se mnou a díky němuž se mi splnil můj celoživotní sen. Jsme na všechno dva. Já peru, vařím, uklízím, hladím a urovnávám a on nakupuje, vyřizuje, zařizuje a kontroluje žákovské knížky. Násobilku umím i pozpátku, vyjmenovaná slova a tvrdé a měkké "i", to jsou naše každodenní odpoledne. A z pětek se pomalu klubou čtyřky, trojky i dvojky.

A co říci na závěr?

Když můj dvacetiletý syn, voják z povolání, přijede domů a prvně jde pochovat Kristýnku a vždycky řekne "ta zase vyrostla" a objímá ji, to je krása. Když nejstarší dcera musí odjet na tři dny pryč a všem je smutno, a pak po návratu řekne, jak i jí bylo smutno po dětech, to je láska. A když nejmladší Lívinka, která byla často doma sama , teď si má s kým hrát, s kým se prát a dohadovat, s kým tančit a smát se, to je nádhera. Děkuju Vám, že jsem se s Vámi mohla podělit o kousek štěstí. Vážený FOD, díky Vám všem, kteří věnujete své síly, bez Vás bychom se nikdy nesešli.

Hynek a Helena Pastorkovi

 "...Před deseti lety jsem si přivezla ze Slovenska půlročního Michala. Z kojeneckého ústavu uměl jen ležet a čekat, až na něj přijde řada. I celý "pročůraný" nikdy nezačal brečet. Asi za dva měsíce ale brečel, kdykoliv jsem poodešla a on mě neviděl. Pochopil, že jsem "jeho" a už se mě nechtěl vzdát. A on byl náš – můj, babičky, dědy i prababičky. Naše zlatíčko, zlobidýlko a "nenáček", když měl na vše jen "ne". Dnes je to šikovný kluk, moc príma, hezky hraje na kytaru, na varhany a trochu na flétnu. Jsem šťastná, že ho mám."

Zdeňka Tesařová

 "...Linda k nám přišla Vaším prostřednictvím ve věku osmnácti měsíců. Od počátku byla velmi problémové dítě. Nejedla, nepila, dalo by se říci – skoro neexistovala. Úmyslně si ubližovala, počůrávala se, nekomunikovala. Dnes, téměř po třech letech – s diagnózou autismu – je skvělá. Navštěvuje speciální školku, sama se nají, napije, nepomočuje se, pěkně pracuje – i když se při tom vzteká. Komunikace se rovněž zlepšuje, na spoustu věcí reaguje. Jezdí s námi bez problémů na hory, na dovolenou. Všichni ji máme moc rádi a všechno zlé je zapomenuto."

Manželé Březovských

"...zasílám Vám fotografie našeho Marcelka. Nebýt FOD, nikdy by se k nám nedostal. Vždy jsme nad přijetím romského dítěte váhali, báli jsme se. Teprve když jsme Marcelka osobně poznali na dovolené v Moninci, pořádané FOD, okamžitě se nám zalíbil a nejraději bychom si ho hned odvezli. Měli jsme však byt 1 + 1 v Praze a OPD nám již další dítě nechtělo svěřit. Teprve potom, co jsme získali příslib bydlení od FOD, jsme si Marcelka přivezli domů. Bylo mu čtyři a půl roku. Od té doby udělal velké pokroky. Máme z něho radost a doufáme, že on z nás také." 

Manželé Hesovi

Romští chlapci Dalibor a Jan k nám poprvé z Dětského domova v Ústí n. Labem přijeli 13. 11. 1998. Opakovalo se několik společných víkendů a za měsíc jsme si je odváželi "na furt" – jak kluci říkali. Devítiletý Honzík byl tehdy zamlklý a neurotický pesimista, neustále "dělal obličeje" a na všechny naše plány a návrhy říkal, že "stejně všechno špatně dopadne". Osmiletý Daliborek naopak od první návštěvy u nás stokrát denně volal "mami, maminko" a zkoušel jaksi technicky, jestli se na to opravdu něco ozve, jestli to "funguje". Oba kluci svou vlastní matku nikdy neviděli, opustila je už v porodnici, a vyrůstali pouze v ústavech. Oba se při příchodu k nám ještě ve dne i v noci počurávali – to mohu označit za největší problém prvního roku našeho společného života. Dnes je to v pořádku. Za první rok u nás kluci velmi rychle vyrostli – každý asi o 12 cm. Při návštěvě v dětském domově je nemohli poznat – přerostli všechny své staré kamarády. U nás doma na Honzíka a Daliborka čekali čtyři starší sourozenci – tři dospělí bratři a dvanáctiletá sestra. Přejeme mnoho úspěchů ve Vaší hezké práci.  

Manželé Janečkovi

"...zasílám Vám fotografie. Vybíraly jsme je společně s Maruškou a pěkně jsme si zavzpomínaly. O Marušce jsem se dozvěděla prostřednictvím FOD na jaře 1996 a v létě jsem si ji přivezla z DD jako sedmnáctiměsíční romskou holčičku, mentálně opožděnou, kterou maminka nechala v porodnici se svolením k adopci. Přestože bylo dítě právně volné vlastně od narození, nebyl o ně zájem a holčička čekala rok a půl na "svou" rodinu. Teprve když se DD obrátil na FOD, našlo se hned několik rodin, které si Marušku chtěly vzít. Děti si samy pomoci nemohou, spoléhají na nás dospělé, proto velmi oceňuji práci FOD, který se snaží, aby těch šťastných a spokojených dětí přibývalo. Nenechte se odradit, na každém, byť jediném dítěti záleží. Marušce je už pět let. Ví o tom, jak se ke mně dostala, a bere to jako normální součást života. O našich začátcích a ohromném pokroku, který Maruška dokázala, jsem Vám již psala. Nejdůležitější ale je, že žije normální život se všemi radostmi i starostmi, učí se překonávat překážky a přitom cítí jistotu rodinného zázemí."

Soňa Waitová

Jsme i nejsme pověřeni  

Jak nám ukládá zákon o sociálně-právní ochraně, požádali jsme MPSV v termínu o pověření výkonem těch činností sociálně-právní ochrany dětí, které jsme až dosud realizovali (a stále realizujeme). Ačkoli jsme splnili všechny zákonem stanovené podmínky, byla nám žádost již dvakrát vrácena k doplnění z důvodů, které zákon nepředpokládá (předložení hygienických posudků u všech našich poboček, i když zákon toto vyžaduje jen u tzv. zařízení sociálně-právní ochrany, jímž naše pobočky nejsou, a dále upřesnění rozsahu činnosti jednotlivých poboček s ohledem na vzdělání jejich pracovníků, ač zákon vyžaduje pouze doklady o ukončeném vzdělání, a ty jsme samozřejmě předložili – odbornost ani kvalifikace se podle zákona pro účely pověřování nezkoumá). Nejprve jsme proto žádost zaslali zpět s tím, že zákon požadované doplnění nevyžaduje a že všechny zákonné podmínky jsme splnili. Přesto nám žádost byla opět vrácena s odůvodněním, že hygienické posudky a upřesnění činnosti vyžaduje poradní komise ministra. Tehdy jsme již rezignovali a požadované doplnili. O rozhodnutí MPSV jsme zatím informováni nebyli – nicméně podle § 65 odst. 2 zákona o sociálně-právní ochraně platí až do rozhodnutí o žádosti fikce pověření – nejdéle však 12 měsíců od účinnosti zákona, tj. do 1. 4. 2001.

Doufáme, že do té doby bude o naší žádosti kladně rozhodnuto.

"Jen pro silné jedince"  

Chtěl bych čtenáře Zpravodaje seznámit s těmito svými zkušenostmi:

Dvacet tři let našeho manželství uteklo jako voda, vychovali jsme dvě hodné děti, dcera se v r. 1977 vdala, založila si svůj vlastní domov a osud tomu chtěl, že v červnu 1999 nám tragicky zahynul náš osmnáctiletý syn. Během několika vteřin se tak náš klidný a pohodový život změnil na hrozné trápení, beznaděj a velikánskou bolest u srdce. Po dvou beznadějných měsících, kdy jsme ve věku 41 a 43 let zůstali s manželkou sami, jsme si řekli, že takto se prostě žít nedá, a rozhodli jsme se, že si vezmeme do pěstounské péče děcko nebo raději děcka dvě. Chtěli jsme být opět někomu užiteční a alespoň zčásti zapomenout na tu "krutost", která nás potkala.

Případné zájemce chci ale upozornit, že celý ten proces není procházka růžovým sadem a kdo nemá silné nervy, ctižádost a schopnost improvizovat, ať se do boje o získání dítěte z dětského domova radši nepouští – ušetří si mnoho nervů a snad i zklamání. S trochou nadsázky lze říci, že je to boj s větrnými mlýny a jen ti nejsilnější mají šanci zvítězit.

Před rokem jsem o pěstounství či adopci nevěděl vůbec nic. Díky svému řediteli jsem získal první informaci o tom, kam se obrátit. S manželkou jsme navštívili Fond ohrožených dětí, kde se nás ujala vynikající paní Tomková, která nám vysvětlila vše, co bylo potřeba v začátku udělat, a uvedla nás do reality, co to obnáší získat dítě z dětského domova. Další cesta nás zavedla na odbor péče o dítě na Praze 5. Milá a ochotná paní Peterková nám byla nápomocna v tom kolotoči úřadů, dotazníků, lejster a jednání. Prvotní dotazníky, posudek od zaměstnavatele, zdravotní zprávy, doklady o příjmech, trestní rejstříky, prohlídka našeho bydliště. Pak bylo vše postoupeno na Magistrát hl. m. Prahy, kde ročně evidují víc než sto takových žádostí. Další jednání s pí Vávrovou a šok z informace, že vše je otázkou dvou až tří let. Pomalinku jsem ztrácel nadšení, ale o to více jsem byl rozhodnut tuto pro nás nepřijatelnou situaci změnit. Snad nejhorší byla celkem tři tříhodinová sezení u psychologa, který je tím nejdůležitějším článkem v celém procesu a jen jeho kladné doporučení je odrazovým můstkem k získání dítěte. Chápu, že psychologické vyšetření je velice důležité, ale ten, kdo psychology najímá, by měl vědět, že rozhodnutí o způsobilosti potenciálních rodičů by měl dělat člověk zkušený a měl by mít osobní zkušenosti s vlastní rodinou. První setkání s naším psychologem pro nás bylo šokem. Byl to asi třicetiletý člověk, na košili mu chyběl knoflík a na ponožce měl díru. Celkem tři návštěvy byly zejména pro mě muka. Za celou dobu se ani jednou nezeptal, jak budeme děti vychovávat, jak si s nimi budeme hrát a v jakém prostředí budou vyrůstat. Zato stále zdůrazňoval, že jen člověk s vysokoškolským vzděláním má ty nejlepší předpoklady. Se sebezapřením jsme vše zdárně absolvovali a 27. ledna 2000 jsme se stali řádnými uchazeči o svěření dětí do vlastní péče.

Úřední postup je podle mého názoru brzdou při umísťování dětí z dětského domova do rodin. Po určitém čase se totiž sejde poradní sbor, který rozhoduje, komu které dítě přidělí. Uchazeč buď na nabídku "kývne", nebo nikoliv a pak čeká na další, ale jak dlouho, to se nikdy neví. Pro mě je tento postup zcela nepřijatelný, je to postup "o mne beze mne", postup byrokratický, alibistický a hlavně zdlouhavý. Pro úředníka není měsíc, dva či tři žádný čas, ale pro dítě v dětském domově je každý den, týden či měsíc bez člověka, který ho miluje, sdílí s ním jeho radosti a učí ho poznávat svět, strašně dlouhá doba. A tak jsem se odmítl stát částečkou v tomto byrokratickém systému a s heslem "co není zakázáno, je dovoleno" jsme opět navštívili pí Tomkovou z Fondu. Zde jsme v těch několika svazcích, kde jsou děti, pro které FOD hledá rodinu, nalezli dva brášky ve věku šest a devět let, kteří byli odebráni matce a umístěni do domova již před čtyřmi roky.

Vážení čtenáři, ale pozor – Fond ohrožených dětí je nestátní nezisková organizace, kterou někteří úředníci nemají více či méně v lásce. Proto Vás musím upozornit, že dáte-li se touto cestou, je to jako byste šli minovým polem. Nebudu Vás zatěžovat podrobnostmi. Po získání základních informací o obou chlapcích jsme se po telefonické dohodě s výbornou pracovnicí DD Broumov pí Vágnerovou v únoru t. r. s kluky setkali. Po procházce městem nám k našemu velkému překvapení začali říkat mami a tati. Uběhly tři návštěvy v domově a čtyři víkendy u nás na chalupě a dne 3. července t. r. jsme naše rošťáky odváželi již natrvalo domů. Předtím dne 29. 6. 2000 nás okresní soud v Náchodě ustanovil jejich poručníky.

Děkujeme všem, kteří se nám během těch deseti měsíců snažili pomáhat, a těch, kterým jde jen o literu zákona, a ne o děti, upřímně litujeme a doufáme, že takových lidí bude na úřadech ubývat. Milí čtenáři, potenciální zájemci, máte-li potřebu se s námi spojit, rádi si s každým o všem, co jsme prožili, popovídáme. Naši adresu můžete získat na FOD.

S pozdravem manželé Kettnerovi, Praha

Co nového v zákonech aneb opět začíná legislativní "boj"  

Ministerstvo práce a sociálních věcí připravuje novelu zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Velkou radost z ní ale nemáme. Novela zohledňuje pouze nové krajské uspořádání a navíc opět poškozuje nestátní subjekty. Jak jsme Vás informovali již dříve, v původním návrhu zákona prosazovalo MPSV možnost uložit nestátním organizacím pokutu až do výše půl milionu korun za výkon sociálně-právní ochrany bez pověření, a to i když by se jednalo o činnost dětem prospěšnou. Poslanci naštěstí horní hranici pokuty snížili na 200 000 Kč a její uložení vázali na podmínku, že sociálně-právní ochrana je vykonávána v rozporu se zájmy dětí. Návrh novely tuto podmínku vypouští. Pokutou by tak byl ohrožen i ten, kdo "vykonává (jakoukoli) činnost zaměřenou na ochranu dětí před škodlivými vlivy a předcházení jejich vzniku" nebo kdo "pomůže rodičům při řešení výchovných či jiných problémů souvisejících s péčí o dítě". Toto vše je totiž podle zákona o sociálně-právní ochraně činnost, na niž je třeba mít pověření. Běda tedy každému, kdo by chtěl chránit děti bez pověření!

Návrh novely nám byl zaslán k připomínkám, které jsme v termínu uplatnili. Kromě návrhu na odstranění výše uvedené absurdity jsme žádali, aby zákon o sociálně-právní ochraně pomohl odstranit průtahy při osvojování dětí tím, že by zavedl tzv. hostitelskou péči budoucích osvojitelů, do jejichž péče by dítě bylo předáno (bez vědomí rodičů) již při zahájení řízení o nezájmu (aby nemuselo na výsledek čekat v ústavu, jak je tomu dosud). Totéž by mělo platit u novorozenců, ohledně nichž rodiče ještě v porodnici, resp. před uplynutím šesti týdnů od porodu prohlásí, že dají souhlas k osvojení. Dále jsme navrhli legislativní zakotvení pěstounské péče zajišťované právnickou osobou. Velmi nás těší, že naše připomínky podporuje i ministerstvo vnitra a sekce pro práva dětí. Kéž by nadcházející legislativní "boj" byl úspěšnější než ten předchozí!

31 dětí "nikoho" už je "někoho"  

Od počátku letošního roku do uzávěrky Zpravodaje (10. 12. 2000) získalo prostřednictvím FOD novou rodinu 31 dětí ve věku od 4 dnů do 17 let, z toho je 13 dívek a 18 chlapců (7 dětí ve věku od 4 dnů do 11 měsíců, 6 dětí ve věku od 1 roku do 5 let, 16 dětí ve věku od 6 do 10 let, jeden chlapec ve věku 13 let a jedna dívka ve věku 17 let). Ve třech případech přešli do stejné rodiny dva sourozenci, v jednom případě sourozenci tři. Z minoritního (romského) etnika pochází jedenáct dětí. Čtyři děti jsou těžce zdravotně postižené (devítiměsíční holčička s těžkou ortopedickou vadou, která pravděpodobně nebude nikdy schopná samostatné chůze, dvouletý chlapec s dg. DMO, pětiletý chlapec se zbytky zraku a sedmiletá dívka s tělesným i mentálním postižením). Máme velikou radost, že všechny děti v rodinách výborně prospívají a že i jejich noví rodiče z nich mají radost a ochotně se o ni s námi dělí. Naposledy nám velmi radostnou zprávu sdělila nová maminka výše uvedených tří sourozenců, kteří se sešli z různých ústavů až u ní – nejmladší sedmiletá holčička s tělesným i mentálním postižením, umístěná předtím v ústavu sociální péče, která až dosud nechodila, začala po dvou měsících pobytu v rodině samostatně chodit! (Blíže se o ní a jejích sourozencích můžete dočíst v dopise její nové maminky.)

Budeme se učit pořád, pořád a pořád!  

Loni v září se na FOD obrátila nám dosud neznámá adoptivní matka se žádostí o nalezení náhradní rodiny pro svou osmiletou dceru Danu, protože už na ni nemá nervy a nejraději by nám ji předala ihned. Podala již sice návrh na její umístění v dětském domově, ale raději by dala přednost náhradní rodině. Ve zmíněném návrhu, který současně předložila, uvádí, že dítě soustavně krade a lže. Dle zjištění psychiatra se jedná o nahrazování emočních potřeb potřebami materiálními. Svého jednání je si plně vědoma, má nejméně průměrnou inteligenci a veškeré podmínky nutné pro zdárný vývoj. Svým chováním nepříznivě ovlivňuje mladšího sourozence. Náhradní rodinu, ochotnou přijmout i dítě s poruchami chování, jsme naštěstí nalezli během několika dnů. Po vzájemné dohodě si budoucí pěstouni dne 29. 9. 1999 pro Danušku přijeli na FOD. Byl sepsán záznam o předání dítěte, které ochotně se svými novými rodiči odešlo.

Danuška si v novém, citově vřelém prostředí rychle zvykla a byla zde velice spokojená. Poruchy chování, které matka popisovala, vymizely a holčička patřila i ve škole mezi nejlepší žáky, jak po stránce prospěchové, tak po stránce chování. Své nové mámě se svěřila, že byla surově bita nejen za lhaní a krádeže, ale i za známky a při učení. O návratu zpět nechtěla ani slyšet. Přesto si matka pro Danušku v lednu 2000 přijela s tím, že ji chce pouze na víkend, což stvrdila svým podpisem. Z víkendu se dívenka vrátila vystresovaná, říkala, že se stále učili. I ve vlaku musela počítat. Nešlo jí to, byla to látka, kterou ještě nebrali. Při učení byla bita. Několikrát denně se pak nové mámy ptala, jestli ji nedá zpátky. Po těchto zkušenostech se další víkendy již nerealizovaly.

Dne 6. 2. 2000 napsala matka Danušce takovýto dopis: "Vůbec se mi nelíbí, že toho moc neumíš. Z matematiky je to na propadnutí, z češtiny žádná sláva, pouze měkké a tvrdé slabiky Ti jdou výborně. Tohle by tedy vůbec nešlo. Buď se začneš učit, nebo sbalíš kufry a vrátíš se zpátky a budeme se učit jako v první třídě – pořád, pořád a pořád. To ti vůbec nevyhrožuji, to je realita. S tím, co umíš, by Tě nevzali už ani k těm kravám. Posílám Ti sešit a obálky. Na každé stránce je 22 řádků, vedle sebe budeš mít dva sloupečky, tj. dohromady 44 příkladů. Na druhé straně spočítáš každý den dvě slovní úlohy a na zbytku stránky budeš mít cvičení z českého jazyka nebo diktát. To budeš dělat každý den. V sobotu, v neděli a o prázdninách také. Potom tu stránku vytrhneš, dáš do obálky (jsou číslované, začneš od jedničky) a pošleš. Za pátek, sobotu a neděli budou v obálce tři listy. A jestli se dozvím, že jsi přišla do školy nepřipravená (však Ty dobře víš, o čem mluvím), tak ještě ten den jedeš napořád zpátky domů." Současně nám matka zaslala na vědomí dopis adresovaný řediteli základní školy, ve kterém uvádí, že "přes veškerou péči manželů B. je ona plnoprávným a jediným rodičem Danušky a v této souvislosti žádá o následující: zaslání fotokopií všech sešitů dítěte a ostatních školních prací kromě výkresů za poslední dva měsíce, srovnání výkonů dítěte s ostatními dětmi v matematice, českém jazyce a prvouce, pravidelné zvaní na třídní schůzky a možnost kdykoli navštívit či zavolat vyučujícímu. Na pokrytí zvýšených nákladů na reprografii a na poštovné zasílá na adresu školy částku dvěstě korun". Matce jsme sdělili, že její požadavky jsou zcela nepřiměřené, že by se jednalo o přetěžování dítěte a že i s ohledem na obsah dopisu jde o psychické týrání. Na to k našemu údivu řekla, že to ví, že ji týrá. Za deset dní poslala Danušce další dopis: "Já vím, že máš maminku a tatínka moc ráda, ale přesto všechno si o víkendu pro Tebe přijedeme a pojedeš zpátky k nám. Rozluč se tedy s kamarádkami a připrav si věci. Zpátky zatím nepojedeš a od pondělka budeš chodit do školy tady. Myslím, že Ti vůbec nepomůže, že budeš vzdorovat, utíkat, předvádět se apod. Do žádného výchovného ústavu nepůjdeš, pokud zase někde něco neukradneš. Ale takové věci Ty už přece dávno neděláš, takže o tom nemá význam přemýšlet. Vracíš se kvůli tomu, že to chci já. Není to kvůli tomu, že se špatně chováš, nebo kvůli tomu, že by se o Tebe tatínek s maminkou špatně starali. Zatím se měj a ahoj asi v pátek (přesně ještě nevím)."

Naléhavě jsme se snažili přesvědčit okresní úřad v Jindřichově Hradci, aby podal návrh na předběžné opatření o svěření nezletilé do péče manželů B., leč marně – prý jsme je obešli a oni žádný důvod k zásahu nevidí. Bohužel o návrhu na pěstounskou péči, který budoucí pěstouni podali již v září předešlého roku, nebylo z důvodu kompetenčního sporu tehdy dosud ani jednáno. Za několik dní telefonovala vyděšená paní B. s tím, že matka si prý pro dceru jede, dokonce s policejním doprovodem. Matce jsme se vzápětí dovolali na mobil a snažili se ji od jejího úmyslu odradit. Poukazovali jsme na předchozí problémy, které by se nesporně opakovaly, na to, že dítě výborně prospívá, že dceru manželům B. dobrovolně předala, ona k ní nechce, že budoucí pěstouni ji odmítají vydat a z právního hlediska se ničeho nezákonného nedopouštějí – dítě převzali s jejím souhlasem a navíc každý je povinen zabránit týrání dítěte, a to i psychickému. Vydání dcery by mohl nařídit pouze soud, na který se může obrátit. Matka však trvala na svém. Naštěstí přijela bez policejního doprovodu a noví rodiče Danušku nevydali – aby ji uchránili psychického stresu, odvezli ji ke svým známým. Matka tedy odjela s nepořízenou, avšak vzápětí skutečně podala návrh na vydání dcery zpět do své péče.

Naštěstí soud dne 17. 8. 2000 rozhodl v souladu s přáním dítěte a holčičku svěřil do pěstounské péče manželů B. Rozsudek je již pravomocný a Danuška, pěstouni i my jsme si konečně s ulehčením oddechli.

S hrůzou do školy  

V červnu letošního roku se na naši opavskou pobočku nezávisle na sobě obrátili dva lidé, kteří nám shodně sdělili následující informace:

Paní učitelka Vavroušková, která jako důchodkyně učí na ZŠ Komenského, děti, zejména chlapce, neustále ponižuje a psychicky deptá. Žákům se rapidně zhoršil prospěch, objevila se u nich nesoustředivost při domácí přípravě a u některých i pomočování. Šetření u rodičů i dětí, které tato paní učitelka učila, informace potvrdilo. Rodiče uváděli, že z jedničkářů se stali čtverkaři, děti téměř denně nosily domů nesmyslné poznámky, musely chodit na "hanbu" do jiných tříd, učitelka jim trhala sešity apod. Děti jsou tak stále ve stresu a do školy chodí s hrůzou. Např. jeden hoch nám sdělil, že paní učitelka jim řekla, aby si na druhý den připravili ořezané tužky, že budou rýsovat. Taťka mu je večer pomáhal ořezat. Další den vběhla paní učitelka do třídy a z ničeho nic začala křičet. Přitom vzala jeho pouzdro a bušila s ním o lavici. Potom pouzdro otevřela, a když viděla ulámané špičky tužek, začala na něj křičet. Chlapec se rozplakal a musel jít na hanbu do první třídy.

O těchto skutečnostech jsme písemně i osobně informovali školský úřad. Zjistili jsme, že paní učitelka má učit i následující školní rok. Na základě našich informací jí další vyučování nebylo povoleno, a to – v souladu s naší žádostí – ani na jiné škole.

Vražda dítěte ani po sedmi letech nepotrestána  

Ve zpravodaji č. 2/99 jsme Vás informovali o tom, že na základě stížnosti pro porušení zákona zrušil dne 21. 9. 1999 Nejvyšší soud v Praze rozsudek Vrchního soudu v Praze, jímž byl druhovi matky utýrané Lucinky Martinu Ježkovi snížen trest odnětí svobody z 15 let na pouhý jeden rok, a dále že byl zrušen i rozsudek obvodního soudu pro Prahu 8, jímž byl matce Lucinky uložen trest tři roky odnětí svobody a současně na ni vydán zatykač (tříletá Lucinka zemřela v září 1993 na následky dlouhodobého krutého týrání po posledním "potrestání" za to, že z hladu vypila Sunar své mladší sestře, dceři obviněného). A jaký je stav trestního řízení nyní, po sedmi letech od jejího posledního vydechnutí? Městským soudem v Praze byl Martin Ježek po zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu odsouzen k trestu odnětí svobody na 12 let. Jeho odvolání Vrchní soud v Praze opět (již popáté!) vyhověl, rozsudek zrušil a věc přikázal jinému senátu. Nový senát zatím hlavní líčení nenařídil. Matka, kterou se nepodařilo zadržet, byla v nepřítomnosti odsouzena pro trestné činy týrání svěřené osoby, ublížení na zdraví a zanedbání povinné výživy k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Proti tomu podal její advokát odvolání, o kterém dosud nebylo rozhodnuto. Kolik let ještě bude trvat, než dojde k potrestání tohoto brutálního činu?

Slzy radosti  

Zoufalá babička nám letos v září s pláčem sdělila, že její dcera je těžce a nevyléčitelně nemocná a není schopna se postarat o svou roční dcerku. Protože ani babička, která se pohybuje pouze o francouzských berlích, není schopna vzhledem ke svému stáří a špatnému zdravotnímu stavu vnučku vychovat, rozhodla se matka dát souhlas k jejímu osvojení. V žádném případě však nechtějí, aby Danielka předtím prošla ústavem, jak je běžná praxe. Babička si navíc ani neumí představit, že svou vnučku, o kterou se převážně starala, už nikdy neuvidí a že nebude ani vědět, u koho vyrůstá a zda je šťastná. Babičku jsme uklidnili a slíbili jí, že najdeme takovou rodinu, která bude ochotna se s ní seznámit a udržovat další kontakt. Během několika dnů naše paní Tomková takovou (již prověřenou) rodinu vytypovala a všichni jsme s napětím očekávali, jak dopadne první setkání. Skutečnost předčila naše nejoptimističtější představy – novým rodičům se holčička okamžitě velice zalíbila, a co víc, s babičkou si navzájem ihned padli do oka. Budoucí osvojitelé si maličkou od babičky ihned převzali a domluvili se, že babička zůstane pro Danielku i nadále babičkou a že se budou vzájemně často stýkat. Babička opět plakala, ale teď už to byly slzy radosti...

Starší sestra už nemohla mlčet  

Naši olomouckou pobočku vyhledala v červenci t. r. nejstarší (již dospělá) ze tří sester a celá nešťastná sdělila, že matka se jí před několika dny svěřila, že otec dělá s nejmladší (13 let) totéž, co už před sedmi lety dělal s prostřední dcerou. Tenkrát ona i matka jedno odpoledne otce vyrušily při souloži s její tehdy jedenáctiletou mladší sestrou. O ni samotnou se dříve otec také pokoušel, ale ona se mu dokázala ubránit. Z otce mají všichni strach, je hrubý a panovačný, často pije a rodina žije na hranici nouze. Matka se tehdy rozhodla řešit vše v rámci rodiny a přizvala i otcova bratra, aby mu domluvil. Když teď oznamovatelka zjistila, že totéž se děje i její nejmladší sestře, nemůže už mlčet. Nyní, když je vdaná, může sestře pomoci a vzít si ji do své péče. Její manžel se vším souhlasí. Věc jsme oznámili na OPD i na policii. Reakce byla okamžitá – otec byl ihned zadržen a vzat do vazby a dívka byla svěřena do pěstounské péče své statečné sestry.

Za vypracovaný úkol bití hadicí  

V březnu 1999 naši pražskou pobočku požádal o pomoc rozvedený otec s třináctiletým synem, který měl po těle zjevné stopy po surovém bití. Chlapec nám sdělil, že ho matka i její druh velmi často bijí, zejména za školní výsledky, ale i jindy, pokud přesně nesplní jejich pokyny. Nemá doma klid, máma i její druh stále křičí, hádají se nebo ho bijí. Naposledy ho máma zbila hadicí od vysavače za to, že o víkendu, který trávil s otcem, napsal úkol na průklepový papír. Tomáš to další den sdělil učitelce i ředitelce, která s ním zašla k lékaři a věc oznámila na OPD. Škola již dříve vyslovila podezření na nepřiměřené fyzické i psychické trestání dítěte. Chlapec u nás uváděl, že chce být u otce, k mámě už se nechce vrátit, zbila by ho ještě víc za to, že si stěžoval.

Nakonec všechno dobře dopadlo. Tomáš zůstal až do rozhodnutí soudu u otce. Matka s tím posléze souhlasila, a tak byla před soudem uzavřena dohoda, podle níž se Tomáš svěřuje do jeho péče. Při soudním jednání matka potvrdila, že syna ztrestala za to, že nerespektoval její pokyny ohledně úkolu. Kéž by všechny týrané děti měly odvahu se někomu se svým trápením svěřit a kéž by jim přišla pomoc tak rychle jako Tomášovi!

Kdo lže – FOD, nebo pracovník MPSV? – II  

V minulém zpravodaji jsme Vás informovali o článku pracovníka MPSV Mgr. Jaroslava Němečka s názvem Informujme pravdivě!, otištěném v časopise Náhradní rodinná péče č. 1/2000. Na článek reagovala soudní znalkyně z oboru psychologie a ředitelka Pedagogicko-psychologické poradny v Rychnově n. Kněžnou PhDr. Nora Martincová, naše členka a externí spolupracovnice, která byla v článku rovněž zmíněna. Ve své reakci, uveřejněné v časopisu Náhradní rodinná péče č. 2/2000, dr. Martincová mj. uvedla:

"Vážení kolegové, byla jsem velice překvapena článkem v 1. čísle letošního ročníku vašeho časopisu, ve kterém se opakovaně vyskytuje mé jméno v článku podepsaném Jaroslavem Němečkem v souvislostech, které nerespektují objektivní skutečnosti, a navíc jsou podávány velmi urážlivým způsobem. Nebudu volit stejný tón, ráda bych však uvedla na pravou míru řadu zkreslených informací. Takže: nejsem a nikdy jsem nebyla pracovnicí FOD, jsem pouze řadovou členkou a především spolupracující soudní znalkyní v oboru psychologie. Jsem ředitelkou pedagogicko-psychologické poradny na našem okrese a v roce 1998 jsem byla členkou aktivu NRP. K informacím o tom, že aktivem NRP, konaným dne 20. 4. 1998, byli doporučeni uchazeči se závažným psychopatologickým nálezem, jsem se jednoznačně vyjádřila okamžitě, jakmile jsem se o výsledku dozvěděla, tj. 23. 4. 1998. Tato skutečnost je i součástí zápisu z jednání aktivu, který měl jistě pan Němeček k dispozici. Cituji: "Omluvena PhDr. N. Martincová, dodatečně se dne 23. 4. 1998 vyjádří k žádostem o NRP. Na str. 2 zápisu: PhDr. N. Martincová dodatečně kategoricky nesouhlasí se schválením manželů K. z důvodů psychologického hodnocení paní K. a se schválením žádosti manželů G. z důvodů psychologického hodnocení žadatele." V obou případech bylo dohodnuto psychologické vyšetření, realizované mnou v případě manželů G.  29. 4. 1998 a v případě manželů K. 21. 5. 1998. Závěry tohoto vyšetření jsem prezentovala aktivu NRP písemně, byly v podstatě shodné se závěry vyšetření psychologa, který sice má soukromou praxi, je však dlouhodobě okresním úřadem pověřený k vyšetřování žadatelů o NRP a je také vedoucím aktivu, což je v rozporu s tvrzením p. Němečka. Osobnost p. G.  se mi jeví jako velmi riziková z hlediska výkonu NRP. Nejenže se jedná o osobnost simplexní, nevyzrálou a emočně labilní, ale především o osobnost s výrazně asociálními rysy, které se projevují mj. opakovanou trestnou činností. Možné ohrožení dítěte spatřuji však především v dalších osobnostních charakteristikách žadatele, především ve zvýšené agresivitě ve struktuře osobnosti, včetně sklonu ke zkratovým reakcím a městnání afektů, které pak mohou propuknout zcela nekontrolovatelně a ohrožovat okolí. Stejně tak v případě paní K. jsem písemně vyjádřila, že schizoidní osobnost se sníženou schopností empatie, egocentrická a citově chladná, se sklonem k impulzivním reakcím, paranoidními tendencemi a sníženou sebekontrolou není vhodná pro výkon NRP. Dne 8. 7. 1998 se žádný aktiv, jak uvedl p. Němeček, nekonal. Na aktivu z 21. 9. 1998 byla žádost manželů G. zamítnuta především proto, že pan G. již byl znovu ve výkonu trestu. Předseda aktivu přesto doporučoval svěřit dítě paní G., která se však naštěstí na předvolání nedostavila. Proto aktiv jednomyslně žádost manželů G. zamítl. V případě paní K. jsem jenom já hlasovala proti. Psycholog, PhDr. K., který vyšetřením zjistil obdobné závěry jako já, byl od počátku přesvědčen, že přes psychopatologický nález je možno paní K. doporučit. Pan Němeček píše, že MPSV neobdrželo ode mne žádný písemný podklad. Jednak jsem písemně vyjádřila své jednoznačné názory na tuto kauzu okresnímu úřadu, jednak jsem se zúčastnila osobního jednání JUDr. Vodičkové s panem ministrem Špidlou. Zde jsem právě na základě tohoto případu žádala, aby MPSV stanovilo jednoznačně a závazně, že uchazeči o NRP nebudou mít psychopatologický nález. Pan ministr vyjádřil svůj názor, že by to představovalo zásah do práv uchazeče o NRP. Nepřesvědčily jsme ho o našem názoru, že v tomto případě je střet práv dítěte, které může být ohroženo nejen psychicky, ale i na životě, a střet zájmů dospělého řešen na úkor dítěte. Vzhledem k tomu, že by moje další práce v aktivu NRP nebyla v souladu s mým přesvědčením, že je nutné hledat pro dítě opravdu vhodné rodiče, písemně jsem tuto skutečnost okresnímu úřadu oznámila. Proto se mne velmi dotklo podezření Mgr. Němečka, že zveřejnění této kauzy ve Zpravodaji je záměrnou lží, která má FOD přinést finanční zisk. JUDr. Vodičková, která byla mnou informována až poté, co se mi nepodařilo přesvědčit další tři členy aktivu o nutnosti zamítnout žádost uchazečů s psychopatologickým nálezem, vyjádřila své stanovisko ministerstvu a jmenovitě p. Němečkovi ještě dříve, než se ke zveřejnění této kauzy ve Zpravodaji rozhodla."

Největší dárci sbírky FOD (léto 2000):  

ELI LILLY ČR, s.r.o. (50 000 Kč), paní Tatiana KÖHLEROVÁ (50 000 Kč), pan Vladimír KOZOHORSKÝ (50 000 Kč), pan Jan NOHA (50 000 Kč), pan Zbyněk VOTOČEK (50 000 Kč), pan Miroslav HOUSAR (30 000 Kč), MILAN KRÁL, s.r.o. (30 000 Kč), pan Ivan RÖSSLER (30 000 Kč), pan Tomáš KORANDA – ITK (25 000 Kč), ERGOLINE, s.r.o. (20 000 Kč), paní R. FIŠEROVÁ (20 000 Kč), HK KONSTRUKCE, s.r.o. (20 000 Kč), LESY ČR, s.p. (20 000 Kč), paní Ludmila MARVANOVÁ (20 000 Kč), PEKM KNOBLOCH, s.r.o. (20 000 Kč), SELECT FOOD, s.r.o. (20 000 Kč), paní Štěpánka TETOUROVÁ (20 000 Kč), pan I. VOHÁNKA (20 000 Kč), pan ing. Milan VACEK (17 000 Kč), DEKONTA KLADNO, a.s. (15 000 Kč), HÁJEK, s.r.o. (15 000 Kč), pan Jan POUR (15 000 Kč), paní E. RYSOVÁ (15 000 Kč), SM ROUBÍČEK, s.r.o. (15 000 Kč), pan Luděk ŠMÍD (15 000 Kč), pan ing. Karel ČADAN (12 000 Kč), pan ing. Josef SLEZÁK (10 500 Kč), paní Zorka TRMALOVÁ (10 200 Kč) a po 10 000 Kč darovali: BLUE A GREEN CATERING PRODUCTION, s.r.o., pan Viktor BRUŽEK, pan Jiří CELAR, CODA, s.r.o., ČESKÁ SPOLEČNOST PRO JAKOST, ČESKÝ TELECOM, a.s., EEPROJECT, s.r.o., EKOSO, sdružení obcí, ERNST & YOUNG, rozvoj lidských zdrojů, s.r.o., paní Irena HOLUBOVÁ, HVB – TRADE, s.r.o., pan ing. Zbyněk JAROŠ, paní Monika JARUŠKOVÁ, pan V. JELEN, paní B. KAMIŠOVÁ, KARMEL SVATÉHO JOSEFA, pan V. KOTRBA, pan František KRÁL, pan Antonín KREJCÁREK, pan Josef KUBIŠ, paní Jarmila KUČEROVÁ, LA PERLE DE PRAGUE, s.r.o., pan Pavel LAKATOŠ, pan Ladislav MAZURA, NEUMEYER ČR, s.r.o., NEWCOS, s.r.o., NOSS, s.r.o., Obvodní soud Praha 1, Pavla PÁRTLOVÁ – ELEKTROMAT, pan F. PÍPAL, PLUS-DISCOUNT, s.r.o., QUATTRO-MEDICA, s.r.o., SURFIN, s.r.o., pan Miroslav ŠTANDERA, TAXONIA, a.s., paní JUDr. Jarmila TRAPLOVÁ, paní M. TŮMOVÁ, pan RNDr. David TUMPACH, pan B. TURNER, pan ing. Mojmír URBÁNEK, paní Marie VELFLÍKOVÁ, WILHELM BOHEMIA BELTING, paní Marie ZEMANCOVÁ a ZIMBO CZECHIA, s.r.o.

Děkujeme!

Účelové dary na klokánky:  

Za věcnou pomoc v hodnotě od 10 000 Kč do 25 000 Kč při uvádění do provozu našich Klokánků v Žatci a v Praze 8 děkujeme těmto firmám:

DĚTSKÝ RÁJ – dětské oblečení, postýlky (23 000 Kč), DEBR – postele (20 000 Kč), EAST TRADING COMPANY – lednice, pračka (20 000 Kč), Karlovarský porcelán – bílé nádobí (20 000 Kč), WHIRLPOOL, s.r.o. – pračka, lednička (20 000 Kč), FEMAX – nerez nádobí, příbory (19 000 Kč), FAGOR, s.r.o – lednice, mrazák (17 000 Kč), DARA HRADIL – kočárky (16 000 Kč), ALBA TRADING, s.r.o. – židle (15 000 Kč), EGLO, s.r.o. – svítidla (15 000 Kč), NOVOTNÝ LIBERTA – kočárky (11 000 Kč), a dary v hodnotě 10 000 Kč věnovali fa KRATOCHVÍLOVÁ – záclony, utěrky, ubrusy, povlečení, MUSIL IDS – povlečení, prostěradla, ručníky, SOLAC – žehlička, vysavač, ZELMER BOHEMIA, s.r.o. – lednice, PAPÍRNICTVÍ ZELENKOVÁ – hračky, lyže.    

Děkujeme!

Dary na dům v Olomouci:  

MUEBLES (dlažba za 37 000 Kč), SPECTRA, s.r.o. (20 000 Kč) a po 10 000 Kč darovali paní Eva BOGAROVÁ, pan Josef  BRHEL, CREMON, s.r.o., pan Radek HEGER, pan ing. Jaroslav HEJÁTKO, paní Dr. Ludmila MARVANOVÁ, paní Jana PETERKOVÁ, paní Jitka RUTRLOVÁ a řezivo za 10 000 Kč věnovala firma DRAKO, s.r.o.

Děkujeme!

Největší věcné dary poskytli:  

ANO, a.s. – stránka v časopisu ANO (150 000 Kč), ZDRAVOTNÍ POJIŠŤOVNA MV – nábytek (133 922 Kč), HACHETTE FILIPACCHI 2000, s.r.o. – inzerce v časopisu ELLE (130 000 Kč),  GUMOTEX, a.s. Břeclav – 50 nafukovacích matrací, hračky (89 975 Kč), CLAUDIA-BRÁDLE, s.r.o. – cukrovinky (80 000 Kč), ITALMEC, s.r.o. – podlahové krytiny – Olomouc (78 066 Kč), ROB AGENCY, s.r.o. – veletržní plocha (71 638 Kč), pan Karel KUCHYŇA – lavičky pro AD (60 190 Kč), BOOMERANG MEDIA – vydání pohledů (60 000 Kč), VESETA, s.r.o. – nápoje (55 793 Kč), pan ing. Lubomír ZELINGER – stavebnice COBINO 1000 ks (55 610 Kč), MONING ELITEX, a.s. – lavičky pro azylové domy (49 340 Kč), BAYER, s.r.o. – kosmetika proti hmyzu (43 956 Kč), Nakladatelství AKIM – omalovánky, hry (42 996 Kč), ALBA TRADING, s.r.o. – židle (30 685 Kč), pan ing. arch. Jan ŠMEJKAL – projektové práce – Klokánek Praha (30 000 Kč), ADAMS, Warner Lambert Ltd – 9 600 ks žvýkaček (30 000 Kč), KOŠÍK-TRIO, s.r.o. – oděvy, dárkové předměty (27 571 Kč), INKLEMO, v. d. – kotel na pevná paliva (25 913 Kč), PREGO, s.r.o. – oděvy (20 000 Kč), Kraft Food Jacobs Suchard – čokoládové výrobky (15 000 Kč), TERINVEST, s.r.o. – veletržní služby (15 000 Kč), ITEA, s.r.o. – veletržní služby (12 000 Kč), JOLY, s.r.o. – veletržní služby (12 000 Kč), LÉKÁRNA FAUSTŮV DŮM – zdravotnický materiál (10 300 Kč), Nestlé čokoládovny – čokoládové výrobky (10 000 Kč), B + B – opakovaná občerstvení při akcích FOD, úklidové firmy Czechservis Praha a AUER-ÚKLID – vyčištění koberců.

Děkujeme!

Účelové dary na azylový dům v Plzni:  

NADACE CHARTY 77 (1 000 000 Kč), NADACE NOVA (1 000 000 Kč), NADACE CIVILIA (850 000 Kč), pan Josef MOSINGER (500 000 Kč), FRANTIŠKOVY LÁZNĚ, a.s. (nábytek v hodnotě 200 000 Kč), NEMAK (100 000 Kč), CARREFOUR (60 000 Kč), AUTO KUNC (50 000 Kč), JIKA BECHYNĚ (umyvadla v hodnotě 20 000 Kč), paní VLKOVÁ (10 000 Kč).

Děkujeme!

Výrok auditora  

Auditorská společnost AUDIT SERVIS, s. r. o., prověřila hospodaření FOD s finančními prostředky za rok 1999 a ve svém auditu ze dne 25. 5. 2000 mj. uvedla: "Ověřili jsme účetní záznamy a další informace, které prokazují údaje účetní uzávěrky. Poznatky, které jsme takto získali, považujeme za dostatečné k vyslovení závěru, že finanční prostředky získané sbírkami od dárců jsou vynakládány k účelům, které jsou v souladu s posláním fondu. Účetní závěrka občanského sdružení Fond ohrožených dětí k 31. 12. 1999 odpovídá příslušným předpisům a je sestavena z údajů účetnictví, které je vedeno úplně, správně a průkazným způsobem podle zák. č. 563/1991 Sb. o účetnictví."

Použití finančních prostředků z celonárodní sbírky FOD od 1. 1. 2000 do 30. 9. 2000:  

Vyhledávání a pomoc ohroženým dětem

9 685 431

Investiční a neinvestiční náklady včetně provozních u sedmi Domů pro ohrožené děti a mládež a rodiny s dětmi v bytové či jiné krizi

6 505 031

Vyhledávání náhradních rodin pro obtížně umístitelné děti

285 596

Příspěvky na výživu dětí

1 144 142

Bezúročné půjčky převážně náhradním rodinám na řešení bytové situace

3 238 044

Letní dětské tábory, poradensko-relaxační pobyty a ozdravné pobyty pro děti z náhradních rodin a dětských domovů

979 278

CELKEM

21 837 522

VIII. členské shromáždění FOD  

se konalo dne 17. 6. 2000 na Filosofické fakultě UK v Praze 1. Schválilo zprávu o činnosti FOD včetně zprávy finanční, zprávu revizní komise a plán činnosti na další období. Členské shromáždění dále (tak jako každoročně) zvolilo nové statutární orgány FOD ve složení:

Rada: Ing. Petr Bechyňák, Hana Černohorská, Milena Doleželová, Mgr. Božena Espinozová, Renata Kalcovská, Jana Moláčková, Jana Rendlová, Michaela Schaffelhoferová, Marie Zatloukalová  a František Zrzavecký

Revizní komise: ing. Markéta Bahníková, Veronika Kulířová, Jarmila Lakomá a Zora Pokorná

Předsednictvo: PhDr. Zdeňka Tesařová, MUDr. Petra Uhlíková, JUDr. Marie Vodičková

Místopředsedkyně: PhDr. Zdeňka Tesařová

Předsedkyně: JUDr. Marie Vodičková

Nové azylové domy FOD v Plzni a Olomouci  

Dne 9. 12. 2000 byl slavnostně otevřen náš nový azylový dům pro ohrožené děti a mládež v Plzni, v Lochotínské ul. č. 37, s kapacitou patnáct pokojů, a na 22. 12. 2000 je stanovena kolaudace azylového domu v Olomouci, v Sokolské ul. č. 50, kde vzniklo deset pokojů. Oba jsou určeny pro rodiny s dětmi ohroženými bytovou krizí nebo domácím násilím a dále i pro mládež odcházející z dětských domovů. Nyní nás čeká jejich vybavování. Děkujeme Vám všem za jakoukoli pomoc a za to, že jsme i díky Vám mohli dát ohroženým dětem tolik potřebný vánoční dárek!

Prosba manželům  

SLEZSKÁ DIAKONIE hledá pro své zvláštní zařízení určené především handicapovaným dětem (ať už somaticky, mentálně, kombinovaně či sociálně), nacházející se ve městě Havířově, manžele ochotné a schopné stát se pěstouny pro tyto děti a vytvořit jim opravdové rodinné klima, plné lásky a porozumění. Jedná se pochopitelně o život s dětmi, které vyžadují zvýšenou péči – a z toho důvodu hledáme manžele nejen ochotné věnovat tomuto poslání svůj život, nýbrž také schopné naučit se určitým dovednostem, pro kvalitní péči nezbytným. Nezastíráme, že – pokud se k této životní roli rozhodnete – se bude jednat o rozhodnutí závažné, v podstatě na celý život. Údaje z dlouholetých výzkumných projektů pěstounské péče dokazují, že zejména z věřících rodin pocházejí nejobětavější a nejodhodlanější pěstouni, kteří vědí, co to znamená skutečná, činná láska. Prosíme manžele (nemusí být bezdětní!), kteří by o takovém naplnění svého života uvažovali, aby se písemně přihlásili nejlépe ihned na adresu: Slezská diakonie – středisko RÁCHEL, Opletalova 4/607, 736 01 Havířov-Šumbark. Prosíme Vás ovšem – zvažte důkladně svou motivaci, jedná se o závažný životní krok. Svým rozhodnutím na sebe vezmete velikou odpovědnost, ovšem odměnou Vám bude veliká radost. Prosíme Vás také – v případě svého kladného rozhodnutí se připravte na to, že budete muset podstoupit různá zdravotnická i psychologická vyšetření, která jsou nezbytná pro posouzení tak náročné věci.

Děkujeme Vám za pozornost, kterou jste věnovali těmto řádkům, a věříme, že jsme alespoň některé z Vás oslovili.

Gabriela Rajdusová, vedoucí střediska RÁCHEL

Za každou pomoc a upozornění na ohrožené děti mnohokrát děkujeme a přejeme Vám krásné Vánoce a šťastný rok 2001!

(vyšlo v prosinci 2000)