"Raději jste mě měli zabít"

Evička se narodila v roce 1982 jako nerozpoznané a nechtěné dvojče. V kojeneckém věku byla opakovaně hospitalizována pro neprospívání. V nemocnici se její stav vždy výrazně zlepšil. Ve stáří deseti měsíců byla přijata se zlomeninou ručičky i nožičky, po osmi měsících se zlomeninou stehenní kosti.   

Vždy byla vrácena domů, aniž se kdokoli zabýval  četnými  modřinami po celém jejím tělíčku. Ve stáří necelých dvou let byla do nemocnice přivezena jako umírající, s protrženým močovým měchýřem a opět s mnoha podlitinami. Podle verze rodičů spadla ze dvou schůdků, trpí zvýšenou lomivostí kostí a špatnou srážlivostí krve. Teprve tehdy byla drobná, ustrašená a zanedbaná dívenka, těžce opožděná ve všech složkách svého vývoje,  umístěna do Dětského domova v Kvasicích. Tady své opoždění zprvu rychle doháněla.


Po deseti měsících se však její vývoj zastavil a v důsledku ústavní deprivace u ní nastalo výrazné opožďování, až na hranici slabomyslnosti. Matka byla mezitím pravomocně odsouzena za trestný týrání svěřené osoby, nejprve k podmíněnému trestu na šest měsíců, po odvolání prokurátora na jeden rok nepodmíněně - po třech týdnech ale šla na amnestii domů. Zvýšená lomivost kostí i špatná srážlivost krve byla vyloučena. Rozsudkem okresního soudu ze dne 26.11.1986 byli oba rodiče zbaveni rodičovských práv a jejich návrh na vrácení dcery zamítnut. K jejich odvolání Krajský soud v Brně sice návrh rodičů na vrácení dcery zamítl a ústavní výchovu ponechal v platnosti, ale výrok o zbavení rodičovských práv zrušil a řízení v tomto směru zastavil. Ve zdůvodnění rozsudku podepsaném JUDr. Rezkovou se mimo jiné uvádí: "Matka se dopustila trestného činu týrání svěřené osoby, když jako matka jednala s nezletilou tak, že nezletilá musela být opakovaně hospitalizována, podrobila se operaci močového měchýře, kteréžto zranění vzniklo úderem matky do podbřišku nezletilé... Matka uznala, že způsobila nezletilé zranění močového měchýře, své jednání však odčinila výkonem trestu odnětí svobody a tedy zbavením rodičovských práv k nezletilé byla by znovu ještě za své jednání postižena... Oba rodiče jsou zaměstnavatelem hodnoceni jako pracovníci s velmi dobrou pracovní morálkou, otec byl v roce 1986 vyhodnocen jako nejlepší pracovník závodu."


To už Evička oslavila páté narozeniny a v důsledku ústavní deprivace se propadala do stavu sociální debility. Ve snaze zabránit její další retardaci našel ředitel domova bezdětné manžele, kteří chtěli holčičku převzít do své péče. V srpnu 1987 k nim byla Evička propuštěna na dlouhodobou návštěvu s perspektivou náhradní rodinné péče. Od té doby nastal v jejím vývoji opět výrazný zvrat - tentokrát k lepšímu. Na prostředí náhradní rodiny se holčička ihned adaptovala a své opoždění rychle doháněla. Mezí ní a novými rodiči se vytvořila silná citová vazba a Evička se jevila jako normální šťastné dítě. Nastoupila do základní školy, kde prospívala s jedničkami. Byl podán návrh na její svěření do pěstounské péče. Rodiče však na vrácení dcery trvali. Rozsudkem okresního soudu v Kroměříži ze dne 14.1.1988 byl návrh rodičů zamítnut a nezletilá svěřena do pěstounské péče manželů N. Rozhodnutím ze dne 24.5.1988 Krajský soud v Brně odvolání rodičů opět vyhověl, rozsudek soudu prvého stupně zrušil a věc vrátil k novému řízení s tím, že je třeba provést znalecký posudek z oboru psychologie.


Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22.7.1988 sp.zn. 5 Cz 16/88 bylo zrušeno rozhodnutí krajského soudu o tom, že se rodiče rodičovských práv nezbavují a věc byla vrácena okresnímu soudu k nového projednání. Okresní soud ve věci znovu rozhodl dne 7.7.1989 a s přihlédnutím ke znaleckým posudkům z oboru psychologie a psychiatrie i k dalším důkazům opět rozhodl o zbavení rodičů rodičovských práv.


Proti tomu se rodiče znovu odvolali a krajský soud jejich odvolání dne 19.3.1990 pod sp.zn. 16 Co 597/89 opětovně vyhověl. Dospěl k závěru, že důvody ke zbavení rodičů rodičovských práv dány nejsou, když za tento důvod nelze považovat hrubé jednání matky z roku 1984. Na straně otce nikdy nedošlo k jednání, které by bylo možno považovat za zneužití rodičovských práv. Krajský soud dále považoval za nutné umožnit rodičům častější styk s nezletilou, příp. upravit styk trvající delší dobu tak, aby byl zjištěn vztah nezletilé k rodičům, sourozencům a k osobám, v jejichž péči nezletilá bez rozhodnutí soudu žije. Proto okresní soud vydal předběžné opatření, podle něhož jsou rodiče oprávněni stýkat se s nezletilou každou lichou sobotu a neděli v době od 09.00 do 16.00 hod. Podle znalkyně z oboru psychologie si Eva jednoznačně přeje zůstat v rodině manželů N., chce mít to, co má, čím si je jistá. Budou-li vztahy přerušeny, zvykne si a adaptuje se, protože jiná možnost neexistuje. Lze však předpokládat rejstřík poruch chování a neurotickou reaktivitu.


S přihlédnutím k závěru tohoto posudku i dalším důkazům okresní soud svěřil dne 16.8.1991 Evičku do pěstounské péče manželů N., když usoudil, že po čtyřech letech jejich vzorné péče je v zájmu dítěte, aby výchovné prostředí neměnilo. Proti tomuto rozsudku se rodiče opět odvolali s odůvodněním, že pro pěstounskou péči nejsou dány důvody, neboť zákon předpokládá dlouhodobou neschopnost rodičů zajistit péči o dítě. Protože se starají o sourozence Evy, je zřejmé, že by byli schopni postarat se i o ni. Protože tato právní námitka se jevila jako důvodná, sepsali jsme pěstounům návrh na svěření nezletilé do jejich péče podle par. 45 zák. o rodině, jehož podmínky zjevně splněny byly (zájem dítěte a schopnost žadatelů zajistit řádnou péči o dítě). Přesto, že jsme do věci zaangažovali i sdělovací prostředky, odvolací soud za předsednictví dr. Rezkové se tímto návrhem vůbec nezabýval a dne 22.11.1991 rozhodl o vrácení nezletilé do péče rodičů. Manželům N. bylo uloženo předat Evičku dne 24.12.1991 jejím původním rodičům. Pod stromeček devítileté dívence nadělil rodiče, kteří ji před sedmi lety málem zabili.


Bylo tak rozhodnuto přesto, že podle psychologických vyšetření poté, kdy se na základě rozhodnutí soudu obnovil styk Evičky s rodiči, se její psychický stav, včetně prospěchu ve škole, výrazně zhoršil. Ve vyšetření ze dne 17.1.1991 se např. konstatuje, že kresbou postav i dalším vyšetřením byla prokázána neurotická reakce. Ve srovnání s chováním z předchozích vyšetření je dívka nejistá, jakoby zaražená, projektivně vyjadřuje neklid a tenzi. V testu tří přání uvádí na prvním místě, aby nemusela jezdit "do děcáku" ani tam "za těma", aby byla stále s tatínkem a s maminkou. Mívá strach z toho, aby se mamince a tatínkovi nic nestalo. Psycholog zásadně nedoporučuje, aby dítě bylo vytrženo ze stávajícího prostředí, ve kterém se pozitivně strukturuje její křehká dětská osobnost poznamenaná tristními zážitky v biologické rodině, aby dívka nebyla vystavována zátěžím jakéhokoliv druhu a aby jí bylo zajištěno co nejvíce životních jistot.


A přesto právě na Štědrý den viděla Evička své opravdové rodiče naposledy. Právě na tento den stanovil soud předání dívenky do prostředí, kde byla před lety málem utýrána! Podle zprávy nové třídní učitelky se zhoršila v prospěchu ve všech předmětech o jeden až dva stupně. Je zamlklá, někdy duchem nepřítomná. Se svým bratrem - dvojčetem se nesnáší a chce sedět v lavici sama. V průběhu roku 1992 ředitel dětského domova spolu s psycholožkou Evičku celkem šestkrát ve škole navštívili a rozhovor s ní nahráli na magnetofon. Nahrávky byly přepsány - je to velmi smutné čtení. O biologických rodičích se desetiletá Evička i po roce vyjadřuje jako o "té paní" a "tom pánovi". Jejím jediným přáním, které neustále opakovala, je vrátit se Velkých Opatovic, kde před tím bydlela. Mamince a tatínkovi vzkazuje, aby se netrápili, že se k nim vrátí, jak jen to půjde. Schválně má špatné známky, i když ji za to bijí, protože si myslí, že pak tu nezůstane a vrátí se domů. Na dotaz, koho tu má ráda, říká, že nikoho. Na dotaz, kdo ji má tady rád, říká, že nikdo. Ta paní i ten pán ji bijí, dostává pohlavky a facky, anebo přes záda. I bratři ji bijí, ale těm to oplácí.


Oddělení péče o dítě Okresního úřadu v Kroměříži jsme opakovaně žádali o zásah a o odebrání nezletilé a její vrácení pěstounům, ale marně. Vedoucí OPD dr. Horáková nám sdělila, že podle jejich šetření je vše v pořádku. Důvod k zásahu přes naše velké naléhání neshledalo OPD OÚ v Kroměříži ani poté, kdy se Eva ve čtrnácti letech pokusila o sebevraždu spolykáním prášků a kdy sociální pracovnici ve škole znovu opakovala, že doma ji nikdo nemá rád, že ji máma bije a nadává, pořád na ní něco vidí a že jejím jediným přáním je vrátit se do Velkých Opatovic. Na dotaz, zda lituje toho, co udělala, říká, že lituje jen, že se jí to nepovedlo. Přitom manželé N., s nimiž jsme byli v kontaktu, byli tehdy připraveni nezletilou okamžitě přijmout. S Evou jsme pak hovořili bez vědomí rodičů i osobně (poté, kdy OPD s námi odmítlo do rodiny jít), a snažili jsme se jí poskytnout alespoň morální podporu a přesvědčit ji, aby si již nesahala na život, že jsou tu lidé, kteří s ní cítí a chtějí ji pomoci. Naše návštěva ji zjevně velmi potěšila. Překotně nám vyprávěla o svých neradostných zážitcích doma a vyjadřovala touhu vrátit se k pěstounům. Protože jsme se obávali nového sebevražedného pokusu a protože z rozhovoru bylo patrné, že dívka citově velmi strádá, informovali jsme o jeho obsahu péči o dítě a znovu je naléhavě žádali o zásah.  Vedoucí OPD slíbila, že příští týden do rodiny zajedou a pak  se  rozhodnou. Když jsme se po týdnu na úřad dostavili, dozvěděli jsme se, že po rozhovoru s Evou nezjistili ke změně výchovného prostředí důvod. Ale otec se prý na nás velmi zlobí, že jsme si dovolili s Evou mluvit za jejich zády. Na dotaz, jak se to dozvěděl, nás k našemu úžasu informovali, že od nich! Bylo prý jejich povinností o našem rozhovoru s Evou rodiče informovat, stejně jako je pak informovali o svém rozhovoru  s ní. Že tím Evu vystavili hněvu rodičů a další krizové situaci, zřejmě nevadilo. Naše žádost, aby se tam vrátili a zjistili, jestli Eva není nějak ohrožena, byla odmítnuta.


Jeli jsme tam tedy sami a již na několik metrů od okna jsme slyšeli křik matky, která Evě jízlivě a nenávistně vyčítala, že si stěžovala, že je nevděčná, co by ještě chtěla atd. Svým příchodem jsme toto láteření přerušili a s oběma rodiči pak hovořili. Když otec zjistil, že jsou nablízku bývalí pěstouni Evy, velmi se rozzuřil a slovně i fyzicky je i nás napadl, takže nám nezbylo, než dát se urychleně na ústup. Protože jsme se báli, aby si svou zlost nevylil na Evě, zalarmovali jsme policii, která jej uklidnila a nás ujistila, že Eva je v pořádku a žádné nebezpečí jí aktuálně nehrozí.


Potom jsme s Evičkou zůstali v kontaktu jen mimo domov. Říkala, že po našem zásahu ji už nebili - nikdo se s ní ale nebaví, je většinou sama ve svém pokojíku. Ale dá se to vydržet, už si zvykla. Ráda by se vrátila k bývalým pěstounům, ale bojí se, že už to nejde, že už je  pozdě. O svých pocitech a pochybnostech napsala do ČT po shlédnutí pořadu o dětech z dětských domovů dopis, který nám byl předán a  který si nyní můžete přečíst (dopis je autentický, bez gramatických či jiných úprav):


Neznámí,

píšu vám, i když Vás neznám. Jen bych chtěla, aby někdo věděl, co se může stát. Představte si, že se narodíte rodičům, kteří vás nechtějí. To se stalo mně. To, co bylo hned, když jsem se narodila, to už si nepamatuju. Ani si nepamatuju, že jsem byla jako mimino mockrát v nemocnici. Naši mě mlátili - hlavně máma. Prej jsem mohla umřít. Mámu kvůli tomu zavřeli, když mi byly dva roky a mně dali do děcáku. Na děcák si už trochu vzpomínám. Pamatuju si, jak mě někdo držel na ruce a koukala jsem se oknem na stromy. A pak si pamatuju i další věci, ale jen trochu. Táta za mnou někdy chodil a jednou mi přinesl míč. Když šel domů, tak si ten míč vzal zpátky. Prej mám doma další bratry a sestry a ten míč bude všech, když se vrátím domů. Ale já jsem byla v tom děcáku pořád. Pak mi pan ředitel řekl, jestli bych nechtěla jet na neděli k hodným lidem. K nim domů. Bála jsem se, protože byli cizí a nevěděla jsem, jak vypadá doma. Ale jela jsem. Byli na mě moc hodní. Měli velikou radost, když jsem jim nakreslila obrázek se sluníčkem. V děcáku všechny naše obrázky tety vždycky hodily do koše. Pak jsem na ty návštěvy jezdila častejc a už jsem se nebála. Jednou mi ředitel děcáku řekl, jestli bych nechtěla u těch hodných lidí bydlet, a já jsem chtěla. Měla jsem tam už i svoje hračky a knížky. Začala jsem tam chodit i do školy. Pak jsem jim začala říkat mamko a taťko. Jezdili jsme na výlety a dostala jsem papouška Pepíka. Ve škole mi to nejdřív nešlo, ale taťka se se mnou hodně učil. Ptala jsem se, jestli už u nich budu pořád, ale vždycky říkali, že to záleží na soudu. Byla jsem tam čtyři roky a už mi bylo jedenáct. Jednou před vánocema přišel dopis a mamka začala strašně plakat. Taťka mne odvedl do pokoje a řekl, že budu muset od nich pryč, protože soud rozhodl, že se musím vrátit ke svým rodičům. Mamka tomu nechtěla věřit a pořád plakala. Pak jsme brečeli všichni. Rozdali jsme si dárky, co byly připravený na vánoce a další den už mně museli vrátit do děcáku. Když odcházeli, mamka se ještě otočila a zamávala mi. Bylo to nejstrašnější ze všeho, co jsem prožila. Nikdo se mně nezeptal, u koho chci být. Tam si pro mě přijeli ty rodiče, který jsem skoro neznala. Zjistila jsem, že mám dva bráchy a dvě ségry, ale moc se se mnou nechtěli bavit. Máma mi řekla, že kvůli mně bylo už dost nepříjemností a tak že doufá, že už je to za náma. Bylo mi strašně smutno, ale nikdo se mnou o tom nechtěl mluvit. Nikam jsem sama nesměla odejít. Nesměla jsem psát žádný dopisy ani telefonovat. Chodila jsem k psychologovi, ale táta byl vždycky se mnou i v ordinaci. O tom, co jsem prožila ty čtyři roky před tím, se nikdo nechtěl bavit. Všichni jenom říkali - zvykneš si. Jenomže já byla pořád jiná. Nebyla jsem zvyklá, že se doma křičí. Věděla jsem, jak to může bejt doma pěkný. Bráchům a ségrám to přišlo normální a vysmívali se mi, že jsem rozmazlenej fracek. Když jsem řekla, že bych chtěla k mamce a taťkovi, dostala jsem facku. Prej abych si pamatovala, že mám svý rodiče a že ty, kterým říkám mamka a taťka, už mají za mně určitě náhradu. Když jsem jim řekla, že by bylo lepší, kdyby mě jako mimino opravdu zabili, zamkli mě na dva dny do pokoje. Byla jsem úplně sama. Snědla jsem nějaký prášky a vypumpovali mi žaludek. Matka řekla, že to je asi kvůli škole, protože jsem se zhoršila a propadala ze dvou předmětů. K psychologovi jsem šla zase s tátou. Nikoho nezajímalo, co bych si přála. Chtěla jsem skočit pod auto, ale ten řidič stačil zabrzdit a hrozně mně vynadal. Bude mi už šestnáct a jsem doma přes čtyři roky. Jsem jiná, než jsem byla dřív a jsem taky jiná než rodiče a sourozenci. Pro všechny jsem tak trochu divná. Ani já sama nevím, kdo vlastně jsem a je mi jedno, co bude. Na mamku s taťkou si už moc nepamatuju, ale vím, že to bylo to nejhezčí, co jsem v životě prožila. Chtěla bych je ještě jednou vidět. Ale možná, že jsem dneska jinačí, než by chtěli. Nemám ani fotku. Nejvíc smutno je mi vždycky na vánoce. Závidím děckám, který mají normální rodiče a který neprožily, co já a že o nich nemusí rozhodovat soud. Taky z děcáku vím, že je hodně dětí, co jsou samy. Je taky hodně lidí, co nemají děti. Přeju jim, aby se někdy potkali a aby mohli být spolu. Ještě dva roky a budu se moct rozhodnout sama, co chci. Jenom nevím, jestli už  jestli nebude už na všechno pozdě.

Eva