Dne 8.12.1997 se na FOD dostavil otec se žádostí o pomoc při řešení situace jeho staršího syna, jedenáctiletého Jakuba. Sdělil, že matka, které byli oba jejich synové svěřeni po rozvodu do výchovy, dne 31.8.1997 vycestovala do Německa, kde se provdala a trvale se zde i s dětmi usadila. Starší Jakub se vycestování velmi bránil, za asistence policie byl však matkou do Německa odvezen. Nyní je matka s oběma dětmi v ČR na návštěvě, v rámci níž se uskutečnil styk dětí s otcem. Mladší syn se v Německu zadaptoval dobře, ale starší Jakub je velmi nešťastný, nemůže si tam zvyknout a chce žít tady, kde má kamarády, známé a prarodiče. Jeho školní prospěch se rapidně zhoršil, často ho bolí hlava, nezvládá němčinu. Přitom v ČR byl jeho prospěch výborný, byl dokonce přijat na gymnázium, kde si stále přeje studovat. Podruhé se otec dostavil i s Jakubem, který bez otcovy přítomnosti všechny jeho údaje potvrdil a velmi nás prosil o pomoc, aby se už do Německa nemusel vracet. Rozhovor s Jakubem jsme natočili na videozáznam, své vyjádření nám o samotě učinil i písemně. Po ověření situace na OPD a telefonickém rozhovoru s matkou, která měla k otci velké výhrady, jsme vzápětí podali okresnímu úřadu podnět k podání návrhu na předběžné opatření o svěření nezletilého do výchovy otce, příp. prarodičů. K důkazu jsme předložili videozáznam i písemné vyjádření Jakuba a argumentovali tím, že věc nesnese odkladu, protože chlapci hrozí, že se opět stane obětí trestného činu zavlečení do ciziny podle § 233 odst. 1,2b) tr.zák., kde je stanovena trestní sazba od pěti do dvanácti let odnětí svobody. Tohoto trestného se totiž dopustí ten, kdo jiného zavleče do ciziny a takový čin spáchá na osobě mladší patnácti let. Podle judikátu č. 40/90 se trestného činu nedopustí rodič, který - byť proti vůli druhého rodiče - odveze dítě do ciziny, pokud vůči dítěti, které je schopné projevit svou vůli, nejedná za použití násilí nebo lsti. Z toho tedy vyplývá, že o tento trestný čin se v případě Jakuba jednalo, dokonce za asistence policie a jeho spáchání znovu hrozí, neboť matka trvá na odjezdu syna do Německa. Dále jsme upozornili, že byť měla matka děti svěřeny do výchovy, bylo její povinností vyžádat si před přestěhováním dětí do ciziny souhlas druhého rodiče jakožto zákonného zástupce, příp. namísto toho souhlas soudu. Rovněž jsme poukázali i na Úmluvu o právech dítěte, která akcentuje vlastní názor dítěte i zemi původu, o niž dítě nelze proti jeho vůli připravit. Okresní úřad našemu podnětu vyhověl, podal k soudu návrh na tzv. rychlé předběžné opatření a soud návrhu v zákonné lhůtě 24 hodin vyhověl. Jakub tedy zůstal v České republice, studuje na gymnáziu, se svým mladším bratrem a matkou se stýká a je velmi šťastný, jak jsme si opakovaně při dalších setkáních s ním ověřili. Nebylo to sice tak snadné, jak je popsáno, úspěšné vyřešení si vyžádalo řadu jednání a přesvědčování a navíc bylo nutno zabránit tomu, aby matka syna násilím neodvezla ještě před rozhodnutím, což bylo chvílemi velmi dramatické.
