Vážení a milí členové a příznivci Fondu ohrožených dětí,
co nejsrdečněji Vás pozdravujeme a děkujeme Vám mnohokrát za všechnu Vaši pomoc a podporu hmotnou i morální. Vaše dopisy i přání s povzbudivými slovy nám opět dodávaly sílu do "boje" za ohrožené děti a členské příspěvky se staly významnou součástí našich finančních příjmů, které nám umožňují pomáhat "dětem bez lásky". V úvodu Vám chceme ještě sdělit velmi potěšující zprávu - výtěžek letošního letního kola naší celonárodní sbírky, na kterou přispěli i mnozí z Vás, dosáhl osmi a půl milionu korun! Díky tomu jsme mohli naši činnost dále rozšířit.
Největší dárci letní sbírky 1998:
Pan JUDr. Miroslav Bednařík (50 000,- Kč), PROSPER INTERNATIONAL, a.s. (50 000,- Kč), RAMICO, s.r.o. (25 000,- Kč), SEVEROMORAVSKÁ ENERGETIKA, a.s. - rozvodný závod Opava (25 000,- Kč), EURO FRIGO PRAHA, s.r.o. (20 000,- Kč), HÁJEK, s.r.o. (20 000,- Kč), paní Kateřina HORÁČKOVÁ (20 000,- Kč), pan P. KRAML (17 000,- Kč), pan Jiří CELAR (15 000,- Kč), CENTRO-THERM, a.s. (15 000,- Kč), DOMEANA, s.r.o. (15 000,- Kč), fa Pavla PÁRTLOVÁ - ELEKTROMAT (13 000,- Kč), GRAFOPRINT PLUS, s.r.o. (12 000,- Kč) a po 10 000,- Kč darovali BIOFAKTORY PRAHA, s.r.o., pan K. ČADAN, EKON PRAHA, s.r.o., ELEKTROSMONT HB, s.r.o., FINISCH, s.r.o., pan Eduard HAKR, pan E. HAMŘÍK, Krajský Soud v Plzni, PHARMACIA - UPJOHN, s.r.o, PIKE ELEKTRONIC, s.r.o., paní Helena PLISKOVÁ, PVT, a.s., REPARE TRUTNOV, s.r.o., ŘÍMSKOKATOLICKÁ FARNOST v HORNÍM ÚJEZDĚ, paní H. SEMERÁDOVÁ, SPECTRA, s.r.o., pan L. ŠRAGA, TRANSPORTSERVIS, s.r.o., paní M. VELFLÍKOVÁ, VÍTKOVICE - VÁLCOVNA ZA STUDENA, s.r.o., WICO, s.p. a pan J. ZÁVORKA.
D Ě K U J E M E !
Největší věcné dary nám poskytli:
BESY - NÁBYTEK - nábytek pro Střechu a pro kancelář a současně zasedací místnost v sídle FOD, VÁNOČNÍ OZDOBY, DUV Dvůr Králové n. L. - 720 ks balení vánočních ozdob, XEROX - kopírka, SDRUŽENÍ MAC, s.r.o. - tisk výroční zprávy, MĚSTSKÁ KNIHOVNA v Praze - inventář, TEFAL - žehličky a rychlovarné konvice, BENCKISER, s.r.o. - čistící prostředky, LÉKÁRNA FAUSTůV DůM - vitamíny, OBECNÍ ÚŘAD Líšnice - vybavení ze školky, GRAFICKÉ TISKÁRNY Velký Šenov, s.r.o. - tisk propagačních letáků a manželé Dagmar a Zdeněk ŠTANCLOVI - 100 ks knih.
D Ě K U J E M E !
Dům pro ohrožené děti v Olomouci
Náš první azylový dům na Moravě s kapacitou cca 40 lůžek (v Sokolské ulici v Olomouci) má sloužit dětem (a rodičům) ohroženým tzv. domácím násilím, pohlavním zneužíváním nebo bytovou krizí a dále mládeži, která po ukončení ústavní výchovy nemá kam jít. Zahájení provozu předpokládáme v příštím roce. Třípodlažní objekt se zahradou nám za symbolickou cenu pronajalo město Olomouc. Bude však nutná rekonstrukce, jejíž náklady byly odhadnuty na šest milionů korun. Doufáme ale, že se je díky sponzorství stavebních firem a práci učňů v rámci odborného výcviku podaří podstatně snížit. Přípravné práce byly zahájeny v říjnu 1998 za bezplatné pomoci firem TS OLOMOUC, DESTOL a DENTAS. Stavební projekt zdarma zpracovala architektka paní TZOUMASOVÁ. Na zvláštním účelově vázaném olomouckém kontě (KB Olomouc č.ú. 19 1001350277/0100) se již sešel téměř milion korun! Největší dary na tento náš projekt darovali:
pan JUDr. Miroslav BEDNAŘÍK (100 000,- Kč), GEO, s.r.o. (15 000,- Kč), paní Marie PUCHMAYEROVÁ (15 000,- Kč) a po 10 000,- Kč darovali CREMON, s.r.o., FINISCH, s.r.o., paní Dana JIRMANOVÁ, stavební firma KRCAL, s.r.o., paní Jana OSTRÁ, OBECNÍ ÚŘAD Malé Březno, paní Hana SEMERÁDOVÁ, SLÉVÁRNA KUŘIM, a.s., SPOJPROJEKT PRAHA, s.r.o., STAVEBNÍ SDRUŽENÍ PŘÍBRAM, a.s., STAVBY SILNIC A ŽELEZNIC PRAHA, a.s., TOUR AND MEETINGS, s.r.o., UNIKO STROJE, s.r.o. a paní Vlastimila VÁVROVÁ.
D Ě K U J E M E !
"STŘECHA" v Jeníčkově Lhotě
Naše výzva v minulém zpravodaji i v místních médiích byla vyslyšena, a tak jsme mohli v krátké době - ještě o letošních letních prázdninách - otevřít za pomoci firem i občanů již druhou "Střechu", a to v Jeníčkově Lhotě na okrese Tábor. V šestipokojovém bytě bydlí velká pěstounská rodina se šesti dětmi a v pěti dvoulůžkových garsonkách nachází útočiště a pomoc při vstupu do samostatného života mládež opouštějící po dosažení zletilosti ústavní péči nebo děti s rodiči ohrožené v dosavadním prostředí, zejména týráním nebo pohlavním zneužíváním. Největší finanční dary věnovali pan EYBERT (12 000,- Kč) a pan KOZOHORSKÝ (10 000,- Kč). Firma NÁBYTEK II. JAKOST nám poskytla z původní ceny 91 461,- Kč za kuchyňské linky, stoly a válendy slevu ve výši 30 211,- Kč, firma PETR VACULÍK - ČALOUNICTVÍ nám darovala sedací soupravu do společenské místnosti, stůl, knihovny a police, DOMOV DůCHODCů Choustník skříně, žehličky, pračky a lednice a firma NOEMI talíře, hrnky, misky a šálky.
D Ě K U J E M E !
FOD na Internetu!
Díky sponzorství firem SUN MICROSYSTEMS (autor projektu a technické infrastruktury), ORACLE (dodavatel licencí software), CCA SYSTEMS, a.s. (autor návrhu a tvorby aplikace) a CESNET (poskytovatel připojení na Internet) vznikly letos v létě internetové stránky pro ochranu ohrožených dětí. Na stránkách FOD (www.fod.cz a web.fod.dev7.qcm.cz) najdete nejen poslední čísla zpravodajů, právní předpisy a obecné informace o problematice ohrožených dětí, ale můžete nám jejich prostřednictvím poslat zprávu o konkrétních dětech, které potřebují naši pomoc. I děti samy se na nás mohou prostřednictvím těchto stránek obrátit. Vložené informace jsou přístupné pouze pověřeným pracovníkům FOD. Rodiče, kteří pohřešují své děti, mohou využít naší stránky "Hledané děti". Vznik webových stránek jsme velice uvítali, protože možnosti pomoci ohroženým dětem se tím výrazně zvyšují.
D Ě K U J E M E !
24 DĚTÍ "NIKOHO" UŽ JE "NĚKOHO"!
Od počátku roku 1998 do uzávěrky tohoto zpravodaje (konec listopadu) získalo s naší pomocí novou rodinu celkem 24 opuštěných dětí, které "nikdo nechtěl". Jedná se o 14 chlapců a 10 dívek ve věku od dvou měsíců do patnácti let (5 kojenců, 4 batolata, 5 předškoláků a 10 školáků), z toho 14 dětí je romského původu a jedno dítě je postiženo Downovým syndromem. Další děti jsou "v jednání" a na vybrané rodiče čekají ještě v ústavu. Je to ale jen zlomek těch, které také touží být "někoho". Mnohým dětem pomohl náš zpravodaj.
Sedm sourozenců
V minulém zpravodaji (č. 1/98) jsme hledali novou rodinu pro sedm sourozenců ve věku od tří do šestnácti let. K naší velké radosti se vzápětí ozvalo více rodin, které byly ochotné přijmout všechny sourozence najednou. Jako studená sprcha však zapůsobil rozhovor s příslušnou sociální pracovnicí okresního úřadu. Rozzlobeně nám sdělila, že se o to nemáme starat, že děti do žádné náhradní rodiny nepůjdou, ale vrátí se domů, o to že se postará. Naše sociální asistentka proto rodiče navštívila a zjistila, že nyní bydlí v jedné malé místnosti, neboť předchozí byt, kde měli dluh na nájemném ve výši 150 000,- Kč, museli opustit. Na dotaz, zda by souhlasili s pěstounskou péčí, se matka podivila a uvedla, že je to zbytečné, protože děti se mají v dětském domově dobře, nic jim tam neschází a oni si je možná někdy vezmou zpátky. Na dotaz "kdy" matka sdělila, že u nich byla "sociálka" a slíbila, že jim sežene byt 2 + 1 a pak by si děti mohli vzít domů. Na dotaz, z čeho by je živili, když žádný z nich nepracuje, uvedla matka, že přece ze sociálních dávek, jako předtím. Matka děti ani jednou nenavštívila, otec jen velmi sporadicky. O spolupráci jsme požádali psychologickou poradnu se žádostí o vyšetření rodičů a zjištění jejich vztahu k dětem. Zpráva vyzněla tak, jak vyznělo i naše šetření - rodiče o děti opravdový zájem nemají a jejich návrat do vlastní rodiny nelze doporučit. I když okresní úřad stále nechce o našich náhradních rodinách ani slyšet, přesto doufáme, že v příštím čísle zpravodaje Vám budeme moci podat zprávu o jejich předání opravdovým rodičům. Držme jim tedy palce!
Vosy
Manželé Jeriovi se rozhodli přijmout ke svým třem dětem ve věku 21, 13 a 5 let dítě, které je bude potřebovat. Domluvili jim tedy návštěvu v dětském domově. Ačkoli jsme pro ně vytypovali jiného chlapce, ihned po příchodu se jich chytil šestiletý Robert. Projevoval takovou touhu s nimi odejít, že nebyli schopni ho odmítnout. Přes varování ředitelky, že je to velmi agresivní a nezvladatelné dítě, naprosto nevhodné pro náhradní rodinnou péči, si ho odvezli alespoň na návštěvu. Hned druhý den se Robert paní Jeriové zeptal, jestli jí může říkat "mami". V neděli nemohl pochopit, proč se musí vrátit zpět do domova a chtěl zavolat panu prezidentovi. Manželé si Roberta brali domů každý víkend, i když začátky nebyly lehké. Býval agresivní, měl noční děsy a křičel ze spaní. Pak nám paní napsala: "Ten malý trpí tím, že si našel rodinu a není ve věku, aby pochopil, proč přes týden musí zpět do DD a u nás být jen na víkend. Moc mu chceme pomoci, ale nemůžeme vlastně dělat nic. Naše legislativa jde proti dětem a ne, že by je chránila. Bojíme se, že ztratí důvěru k nám dospělým. Jestli můžete pro něho něco udělat, udělejte." Podařilo se a Robert v rodině už zůstal. Po půl roce se poprvé svěřil, že ve vlastní rodině byl zneužíván a týrán. Mezi Robertem a novými rodiči vznikl krásný vztah a silné citové pouto. Začal chodit do první třídy a nosí samé jedničky. Jednou paní učitelka vyprávěla pohádku o zlé maceše. Vysvětlovala dětem, že když pravá maminka umře, ta druhá je macecha. Robert se přihlásil a řekl: "To není pravda, moje maminka je moc hodná." Letos v létě bodla paní Jeriovou vosa. Z důvodu alergie museli ihned přivolat lékaře. Druhý den náhradní rodiče náhle uslyšeli z venku křik. Když vyběhli, zjistili, že Robert holýma napuchlýma rukama zabíjel vosy. Na dotaz, proč to tedy dělá, s pláčem řekl, že nechce, aby jeho maminka umřela. Ať raději štípnou jeho, on alergii nemá.
Z dopisů nejmilejších:
"Srdečně Vám zdravíme a ještě jednou děkujeme za to, že jsme se Vaším prostřednictvím seznámili s Jeníčkem. Pěkně si zvyká a máme z něho opravdu velkou radost. Jeho příchod do rodiny byl velkým požehnáním pro nás, i pro naše děvčata, která ho vzala mezi sebe naprosto samozřejmě. I Jeník je přijímá velmi dobře a každý den je vyhlíží, kdy už se vrátí ze školy. Teprve teď si člověk nejvíce uvědomí, jak moc tyto děti touží po lásce a po tom, aby k někomu patřily. Až když přijde mezi ně a uvidí ty jejich pohledy a natažené ruce, pak by si je nejradši odvezl všechny. Zjistí, že není rozdílu mezi dětmi světlými a tmavými. Jsou úplně stejné. Člověk s nimi zažije stejnou radost. Jen ty tmavší jsou trochu v nevýhodě, a tak možná potřebují ještě víc té lásky i více pochopení. Mrzí nás, že si to ještě spousta lidí neuvědomuje a hlavně ti na vyšších místech. Copak není naší povinností tyto děti chránit, copak netrpí už jen tím, že nemohou vyrůstat v normální rodině ?
rodina Špačkova z Vlčkovic
Vážení přátelé,
chtěl bych se s Vámi podělit o některé nové zkušenosti s pobytem našich dětí v rodinách. Máme u nás děti většinou školního věku a v podstatě je u nich skoro nemožné, aby se dostaly do pěstounské péče. Většinou mají rodiče, kteří se o ně občas zajímají, a tím jim možná ještě víc komplikují život. A tak naše děti odcházejí na různé víkendové pobyty k lidem, kteří pro ně chtějí něco udělat. Na základě Vašeho doporučení se ozvaly další dvě rodiny z blízkosti našeho domova. U rodiny Škalových, kteří jsou mladí a mají vlastní dítě, se začíná spolupráce slibně rozvíjet. Pochopili, že se nelze fixovat na jedno dítě, a tak navštěvují náš domov, všechny naše děti. Jsou ochotni, podle naší potřeby, kdybychom cítili, že je někdo moc osamělý, si vzít takové dítě na víkend. U druhé rodiny jsem byl trochu zaskočen. Jsou to ohromně hodní lidé. Bohužel, bez dětí. A také už trochu starší. Touží po dítěti nesmírně, jsou ochotni udělat vše, známe tyto problémy dokonale. Nakonec jsem se s nimi domluvil a jedno naše děťátko u nich bylo několik dní "na prázdninách". Toto děťátko je náš Kája, pěkný zlobivec, 13 let. V duchu jsem si říkal, že ti dva dobráci trochu ztratí iluze. Opak je ovšem pravdou. Když jsem si pro Káju jel, oba byli velmi dojati a já s nimi. Nosím to stále v sobě. A to o dětských osudech dost vím.
Srdečně Vás zdravím
Mgr. Václav Škola, ředitel DD
Pozn.: Problematiku trvalé náhradní rodinné péče má na FOD na starosti paní Libuše Tomková, přechodné (víkendové) pobyty v patronátních rodinách paní Mgr. Marie Fořtová.
Klatovské miminko
O miminku nalezeném v květnu letošního roku v Klatovech jste možná již četli. Děťátko mělo štěstí - jeho matka je po porodu nezabila, jak činí matky, které se chtějí dítěte zbavit a přitom zůstat v anonymitě - ale řádně ošetřené a oblečené je odložila v čekárně klatovské polikliniky. Zde byl chlapec vzápětí nalezen a předán do Kojeneckého ústavu v Plzni. Soud mu určil jméno Daniel Klatovský a Policie začala pátrat po matce, naštěstí pro dítě (pravděpodobně asijského původu) neúspěšně. Jako nalezen má totiž ze zákona české státní občanství a umístění do náhradní rodiny je tak mnohem snažší. V červnu se na nás obrátili manželé Kábrtovi, osvojitelé čtyř dětí, s tím, že by chtěli nalezené miminko osovjit, protože se o něm dočetli, že je stále v ústavu. Napsali jsme jim tedy návrh k soudu a předpokládali, že ještě během prázdnin bude miminko doma. Manželé se často zúčastňují našich akcí,a tak víme, že děti u nich výborně prospívají. I zpráva orgánu péče o dítě byla kladná. Přesto soud rozhodl až 17.11.1998. A i když návrhu vyhověl , dítě je stále v ústavu. Rozsudek dosud nebyl vypracován, a třebaže se již proti němu nelze odvolat (všechny osoby oprávněné podat odvolání se tohoto práva vzdaly), nabývá právní moci až doručením. A Kojenecký ústav v Plzni odmítá manželům, jimž bylo svěřeno, pustit dítě bez pravomocného rozsudku byť jen na návštěvu. A tak zatímco se obecně říká, že každý den zbytečně strávený v ústavu je pro dítě ztráta, jsou u nás děti v ústavech drženy týdny a někdy i měsíce úplně zbytečně. A zatímco čas zadržených pachatelů trestných činů se počítá na hodiny a v případě rozhodnutí o propuštění z vazby musí být obviněný propuštěn téhož dne na svobodu, děti musí být trpělivé. Přesto, že pobyt v ústavu je poškozuje mnohem víc než vazba dospělého. Jestliže při propuštění z vazby musí předseda senátu vydat ihned příkaz k propuštění obviněného a usnesení může vypracovat příp. dodatečně, pak nevidíme důvod, proč by obdobně neměl postupovat i opatrovnický soud v případě zrušení ústavní výchovy. Anebo snad na čase dětí nezáleží ?
Novela zákona o rodině
Novela zákona o rodině, o níž jsme podrobně informovali v minulém zpravodaji, začíná nést své trpké plody. Kojenecký ústav v Teplicích byl po dvou měsících její účinnosti plný a nebyl schopen přijímat další děti. Z celkové kapacity 64 míst 22 dětí (víc než třetina!) již mohlo mít rodiče. Namísto toho budou čekat měsíce a mnohé i léta na výsledek soudního řízení s rodiči. Kojenecké ústavy v Mostě a v Aši mají ještě několik míst volných, ale protože přijímají děti i z teplického regionu lze očekávat, že v krátké době na tom budou stejně. - Kojenecký ústav Veská na Pardubicku nám sdělil, že ihned 1.8.1998 podávalo tamní OPD u dvou dětí návrh k soudu na rozhodnutí, že rodiče neprojevovali opravdový zájem. Od té doby již uplynuly čtyři a půl měsíce a řízení ještě ani nezačalo - probíhá kompetenční spor, neboť žádný soud se necítí místně příslušným. V Kojeneckém ústavu v Aši čeká po uplynutí půlročního nezájmu na výsledek nového soudního řízení deset dětí - jednání bylo nařízeno teprve v jednom případě, ačkoli některé návrhy byly podány již počátkem srpna. Naši petici za změnu této neuvážené novely již podepsalo víc než 10 000 občanů. Vítáme však každý další podpis. Petiční archy jsme předložili Parlamentu a o prozatímním výsledku naší podpisové akce jsme informovali vládu i ministerstvo spravedlnosti se žádostí o urychlené přijetí novely, která by negativní následky té současné odstranila. Podpisy budeme shromažďovat i nadále, až do jejího přijetí. Petiční archy jsou k dispozici na FOD a na požádání je rádi zašleme. Velmi děkujeme všem, kteří nám v této akci pomáhají a ve svém okolí získali desítky a někdy i stovky podpisů!
Anetka
O Anetce, která byla ve dvou letech vrácena z rodiny budoucích osvojitelů vlastní matce, jíž pak byla surově týrána a poté umístěna do ústavu, jsme informovali v posledních třech číslech našeho zpravodaje. Mnoho lidí s napětím a obavami sleduje její osud, ale teď už snad můžeme být všichni klidní. Anetka je od minulých vánoc stále u manželů Ulrichových, a to na základě rozhodnutí Okresního úřadu v Pelhřimově o předpěstounské péči. Přes toto rozhodnutí si manželé Ulrichovi prožili ještě dva těžké měsíce stresu a hrůzy z toho, že jim Anetka bude opět odebrána. Dne 22.7.1998 totiž samosoudkyně Okresního soudu v Pelhřimově JUDr. Marcela Pechová pod sp.zn. P 116/97 rozhodla, že jsou povinni odevzdat Anetku do péče Zvláštní školy internátní v Horní Plané a že Okresní úřad v Pelhřimově se zprošťuje výkonu funkce opatrovníka. Toto rozhodnutí bylo předběžně vykonatelné, tzn., že manželé Ulrichovi byli povinni jej vykonat a Anetku odevzdat do ústavu ihned po jeho doručení, ještě před právní mocí a před rozhodnutím o jejich odvolání. V odůvodnění usnesení se k našemu úžasu uvádí, že "matka sice rozhodla o tom, že předá nenarozené dítě a pak nezletilou Anetu do péče manželů Ulrichových s tím, že tito nezletilou nezrušitelně osvojí, pak krátce po narození nezletilé své rozhodnutí změnila a domáhala se navrácení nezletilé do své péče a rodiny. Manželé Ulrichovi již v době, kdy se matka takto rozhodla, věděli o tom, že je nezletilá u nich bez právního důvodu. Tuto skutečnost potvrdila i následná rozhodnutí soudu a manželům Ulrichovým byla uložena povinnost, aby nezletilou vrátili do péče matky. Manželé Ulrichovi tuto skutečnost nerespektovali. Matka postupovala v tomto případě řádně, snažila se o návrat nezletilé soudní cestou. Když manželé Ulrichovi viděli,že matka se domáhá návratu nezletilé do své péče, rovněž také uvažovali situaci řešit tak, že by matce umožňovali styk s nezletilou, takto ovšem nečinili. Snažili se nezletilou na sebe a svou rodinu účelově citově vázat tak, aby její přechod do rodiny matky byl co nejvíce ztížen. O této fixaci nezletilé na manžele Ulrichovy svědčí i ta skutečnost, že když byla nezletilá umístěna na základě rozhodnutí soudu do dětského domova, pak nezletilá tuto situaci velice těžce nesla, začal se u ní projevovat psychický stres, noční pomočování a noční děs. Matka nezletilé převzala nezletilou z Dětského domova v Mostě za situace, kdy nezletilá nebyla vůbec ze strany manželů Ulrichových připravena na přechod do její rodiny. Manželé Ulrichovi ovlivňovali výchovu nezletilé do jejího věku dvou a půl let a tento vliv se projevil zejména v období Vánoc a v období jejích třetích narozenin v tom směru, že nezletilá nebyla spokojena s dárky, které k Vánocům a narozeninám dostala a začala se rozvzpomínat na to, jaké dárky dostala v rodině manželů Ulrichových. V tomto směru je nutno poukázat na nevhodné působení manželů Ulrichových na nezletilou, kdy přestože věděli, že nezletilá u matky přejde do rodiny se třemi dalšími sourozenci a také rodina nebude moci poskytnout nezletilé sociální zázemí, které jí poskytovali oni, z provedeného dokazování nevyplynulo, že by nezletilou na přechod do této situace připravovali. Z těchto důvodů soud tedy rovněž nepovažuje výchovné prostředí u manželů Ulrichových pro nezletilou za vhodné. Z dosavadního dokazování vyplynulo, že manželé Ulrichovi nezajišťovali řádnou výchovu o nezletilou, užívali nevhodné výchovné prostředky vzhledem k výchově nezletilé a je zde důvodná obava, že se budou snažit současnou výchovu nezletilé zaměřit tak, aby na ně byla silně citově fixována a zejména zde je důvodná obava, že k tomuto budou používat výchovné prostředky, které nepovedou k zajištění řádné výchovy nezletilé, jak se již projevovalo v době, kdy byla nezletilá vrácena do péče matky. Soud rozhodl o tom, že je nutno nařídit podle par. 102 o.s.ř. předběžné opatření o uložení povinnosti manželům Ulrichovým odevzdat nezletilou do péče Zvláštní školy internátní v Horní Plané, když soud rozhodl o umístění nezletilé opětovně do ústavu, kde již byla umístěna, když v tomto ústavu byla na pobyt v něm adaptována, nebylo zjištěno, že by v tomto ústavu strádala. V tomto ohledu je nutno ještě poukázat na to, že je sice pravdou, že zákon o rodině ukládá, že než je dítě umístěno v ústavu, soud by se měl snažit zajistit pro dítě výchovné prostředí tak, aby bylo předejito jeho umístění do ústavu, v tomto případě by bylo možno nezletilou umístit do péče prarodičů, avšak v žádném případě není ještě dokazování v této věci provedeno natolik, aby mohlo vést spolehlivě k závěru, že výchovné prostředí prarodičů bude splňovat podmínky pro výchovu nezletilé Anety."
Zproštění Okresního úřadu v Pelhřimově výkonu funkce kolizního opatrovníka nezletilé odůvodnil soud tím, že "svým rozhodnutím ze dne 18.12.1997 o svěření nezletilé do dočasné péče manželů Ulrichových jako budoucích pěstounů zcela nevhodně zasáhl do probíhajícího soudního řízení o úpravě poměrů nezletilé a porušil dosud platné usnesení soudu o předběžném opatření. Dále také nebylo toto rozhodnutí vhodné ve vztahu k právu nezletilé a hájení jejích zájmů na to, vyrůstat ve stabilním výchovném prostředí, které by vedlo k jejímu řádnému a klidnému psychickému vývoji a podněcovalo rozvíjení její osobnosti, která byla v útlém dětství v nejednom případě psychickým stresem ovlivněna. Řádná péče o nezletilou, tedy aby bylo zajištěno její nasycení, dostatek oblečení, teplo pro ni, neznamená, že je dítě také řádně vychováváno, a pokud by nezletilá nadále setrvávala v prostředí manželů Ulrichových, mohlo by dojít k dalšímu narušení řádné výchovy nezletilé. Do funkce kolizního opatrovníka nezletilé soud ustanovil Okresní úřad v Českém Krumlově, v jehož obvodu se nachází ústav, kam by měla být nezletilá umístěna a tento úřad by měl lépe hájit zájmy nezletilé. Tento úřad bude mít také možnost užšího kontaktu s domovem, kde bude a má být nezletilá umístěna, tímto by měl mít také možnost výkon opatrovnictví vést zcela v zájmu nezletilé, aby již v budoucnu nikdy nedošlo k poškození jejích zájmů a aby nezletilá již nikdy nemusela plakat, aby její situace byla řešena v co nejkratší době, objektivně a zcela v jejím zájmu, bez psychického vlivu na nezletilou." Touto větou odůvodnění usnesení dr. Pechové i naše citace z něj končí. Jsme přesvědčeni, že komentáře netřeba. Manželé Ulrichovi toto rozhodnutí nerespektovali a dítě do ústavu nedali. Denně pak s hrůzou čekali, zda nedojde k výkonu rozhodnutí, což se naštěstí nestalo. Krajský soud v Českých Budějovicích svým rozhodnutím ze dne 30.9.1998 odvolání manželů Ulrichových vyhověl a usnesení dr. Pechové změnil tak, že manželům Ulrichovým se povinnost odevzdat Anetu do ústavu neukládá a Okresní úřad v Pelhřimově se funkce opatrovníka nezletilé nezprošťuje. O svěření Anetky do trvalé péče manželům Ulrichovým dosud rozhodnuto není a řízení u Okresního soudu v Pelhřimově pokračuje. Bude však rozhodovat jiná soudkyně, neboť dr. Pechová přešla k soudu odvolacímu. Mrazí nás při pomyšlení, že o dětech a jejich zájmu rozhoduje soudkyně s názory výše citovanými - o dětech, které nemají možnost medializace nesprávných rozhodnutí. Proto se obracíme na ministerstvo spravedlnosti s podnětem, aby dr. Pechová byla přeřazena na takový úsek, kde by nerozhodovala o dětech, ale např. o majetku. Máte-li na věc podobný názor, určitě by pomohlo, kdybyste jej Ministerstvu spravedlnosti (Praha 2, Vyšehradská ul, 120 00) sdělili také. Děkujeme a držíme Anetce palce.
Lucinka
O tragickém osudu Lucinky, která zemřela ve čtyřech letech po brutálním "potrestání" druhem matky za to, že z hladu vypila Sunar mladší sestře, jsme informovali ve zpravodajích č. 2/97 a 1/98. Matka, ačkoli jednání svého druha kryla, nezletilou rovněž fyzicky i psychicky týrala, odpírala jí jídlo a několik hodin nečinně přihlížela jejímu těžkému umírání, byla původně odsouzena pouze k podmíněnému trestu odnětí svobody. Na základě našeho podnětu ke stížnosti pro porušení zákona byl původní rozsudek zrušen a matka byla v červnu t.r. odsouzena za trestný čin týrání svěřené osoby ve zvýšené trestní sazbě (2 až 8 let) ke třem letům odnětí svobody nepodmíněně, tedy při dolní polovině zákonné trestní sazby. Proti rozsudku podala odvolání jak obžalovaná, tak i státní zástupce. Spis ale nebylo možno zatím odvolacímu soudu předložit, neboť obžalovaná se již víc než tři měsíce vyhýbá doručení rozsudku.
"Raději jste mě měli zabít"
O osudu dívky, s jejímž dopisem Vás chceme seznámit, jsme pod názvem "Evička" psali v minulém zpravodaji (č. 1/98). Kéž by si jej přečetli všichni ti, kteří o osudech týraných dětí rozhodují. Snad by podobných případů, kdy největší útrapy způsobí dítěti orgány, které jsou povolány ho chránit, ubylo.
"Neznámí,
píšu vám, i když Vás neznám. Jen bych chtěla, aby někdo věděl, co se může stát. Představte si, že se narodíte rodičům, kteří vás nechtějí. To se stalo mně. To, co bylo hned, když jsem se narodila, to už si nepamatuju. Ani si nepamatuju, že jsem byla jako mimino mockrát v nemocnici. Naši mě mlátili - hlavně máma. Prej jsem mohla umřít. Mámu kvůli tomu zavřeli, když mi byly dva roky a mně dali do děcáku. Na děcák si už trochu vzpomínám. Pamatuju si, jak mě někdo držel na ruce a koukala jsem se oknem na stromy. A pak si pamatuju i další věci, ale jen trochu. Táta za mnou někdy chodil a jednou mi přinesl míč. Když šel domů, tak si ten míč vzal zpátky. Prej mám doma další bratry a sestry a ten míč bude všech, když se vrátím domů. Ale já jsem byla v tom děcáku pořád. Pak mi pan ředitel řekl, jestli bych nechtěla jet na neděli k hodným lidem. K nim domů. Bála jsem se, protože byli cizí a nevěděla jsem, jak vypadá doma. Ale jela jsem. Byli na mě moc hodní. Měli velikou radost, když jsem jim nakreslila obrázek se sluníčkem. V děcáku všechny naše obrázky tety vždycky hodily do koše. Pak jsem na ty návštěvy jezdila častejc a už jsem se nebála. Jednou mi ředitel děcáku řekl, jestli bych nechtěla u těch hodných lidí bydlet, a já jsem chtěla. Měla jsem tam už i svoje hračky a knížky. Začala jsem tam chodit i do školy. Pak jsem jim začala říkat mamko a taťko. Jezdili jsme na výlety a dostala jsem papouška Pepíka. Ve škole mi to nejdřív nešlo, ale taťka se se mnou hodně učil. Ptala jsem se, jestli už u nich budu pořád, ale vždycky říkali, že to záleží na soudu. Byla jsem tam čtyři roky a už mi bylo jedenáct. Jednou před vánocema přišel dopis a mamka začala strašně plakat. Taťka mne odvedl do pokoje a řekl, že budu muset od nich pryč, protože soud rozhodl, že se musím vrátit ke svým rodičům. Mamka tomu nechtěla věřit a pořád plakala. Pak jsme brečeli všichni. Rozdali jsme si dárky, co byly připravený na vánoce a další den už mně museli vrátit do děcáku. Když odcházeli, mamka se ještě otočila a zamávala mi. Bylo to nejstrašnější ze všeho, co jsem prožila. Nikdo se mně nezeptal, u koho chci být. Tam si pro mě přijeli ty rodiče, který jsem skoro neznala. Zjistila jsem, že mám dva bráchy a dvě ségry, ale moc se se mnou nechtěli bavit. Máma mi řekla, že kvůli mně bylo už dost nepříjemností a tak že doufá, že už je to za náma. Bylo mi strašně smutno, ale nikdo se mnou o tom nechtěl mluvit. Nikam jsem sama nesměla odejít. Nesměla jsem psát žádný dopisy ani telefonovat. Chodila jsem k psychologovi, ale táta byl vždycky se mnou i v ordinaci. O tom, co jsem prožila ty čtyři roky před tím, se nikdo nechtěl bavit. Všichni jenom říkali - zvykneš si. Jenomže já byla pořád jiná. Nebyla jsem zvyklá, že se doma křičí. Věděla jsem, jak to může bejt doma pěkný. Bráchům a ségrám to přišlo normální a vysmívali se mi, že jsem rozmazlenej fracek. Když jsem řekla, že bych chtěla k mamce a taťkovi, dostala jsem facku. Prej abych si pamatovala, že mám svý rodiče a že ty, kterým říkám mamka a taťka, už mají za mně určitě náhradu. Když jsem jim řekla, že by bylo lepší, kdyby mě jako mimino opravdu zabili, zamkli mě na dva dny do pokoje. Byla jsem úplně sama. Snědla jsem nějaký prášky a vypumpovali mi žaludek. Matka řekla, že to je asi kvůli škole, protože jsem se zhoršila a propadala ze dvou předmětů. K psychologovi jsem šla zase s tátou. Nikoho nezajímalo, co bych si přála. Chtěla jsem skočit pod auto, ale ten řidič stačil zabrzdit a hrozně mně vynadal. Bude mi už šestnáct a jsem doma přes čtyři roky. Jsem jiná, než jsem byla dřív a jsem taky jiná než rodiče a sourozenci. Pro všechny jsem tak trochu divná. Ani já sama nevím, kdo vlastně jsem a je mi jedno, co bude. Na mamku s taťkou si už moc nepamatuju, ale vím, že to bylo to nejhezčí, co jsem v životě prožila. Chtěla bych je ještě jednou vidět. Ale možná, že jsem dneska jinačí, než by chtěli. Nemám ani fotku. Nejvíc smutno je mi vždycky na vánoce. Závidím děckám, který mají normální rodiče a který neprožily, co já a že o nich nemusí rozhodovat soud. Taky z děcáku vím, že je hodně dětí, co jsou samy. Je taky hodně lidí, co nemají děti. Přeju jim, aby se někdy potkali a aby mohli být spolu. Ještě dva roky a budu se moct rozhodnout sama, co chci. Jenom nevím, jestli nebude už na všechno pozdě."
Eva
"Naše" dávková novela prošla!
V návaznosti na naše články ve zpravodajích č. 2/97 a 1/98 ( pod názvy S "naší" novelou vláda nesouhlasí a Projde "naše" dávková novela ? ) s radostí sdělujeme, že přes jednoznačný nesouhlas ministerstva práce a sociálních věcí byla novela zákona o státní sociální podpoře, podaná z našeho podnětu poslankyní Sněmovny ing. Hanou Orgoníkovou (ČSSD) přijata a platí s účinností od 1. 7. 1998. Jednání bylo velmi dramatické. Ve Sněmovně prošel návrh těsnou většinou díky tehdejším opozičním poslancům (ČSSD, KSČM a republikáni), zatímco koalice byla až na výjimky proti. Největším odpůrcem novely byl poslanec MUDr. Josef Janeček (KDÚ-ČSL). V Senátu, kde nám bylo uděleno slovo ve dvou výborech, návrh naopak prošel velkou většinou a podpořila jej i koalice, nejaktivněji paní senátorka Svobodová (ODS). Ta si před konečným hlasováním v Senátu vyžádala ještě stanovisko ing. Opatřila ze Sdružení pěstounských rodin, které přijetí novely rovněž doporučilo. A tak díky pochopení většiny poslanců a senátorů došlo ke zvýšení dávky na výživu dítěte v pěstounské péči z 0,7 (!) na 1,2 životního minima, tedy zhruba na výši, jaká už dávno platí na Slovensku. Důvod, proč dítě v pěstounské péči nemělo dříve nárok ani na životní minimum ( zatímco vlastním a osvojeným dětem stát přiznává na rozdíl od dětí v pěstounské péči sociální příplatek až do výše 1,6 životního minima), nám zůstává utajen. Novela dále odstranila stav, kdy osvojitelé a pěstouni, kteří přijali slovenské dítě, přišli o všechny dávky i na vlastní děti, neboť stanoví, že u dětí svěřených do náhradní rodinné či ústavní péče se podmínka trvalého pobytu pro nárok na dávku nevyžaduje. Poslední změna pak spočívá v tom, že podmínku trvalého pobytu může (resp. musí) v případě ohrožení výživy prominout též okresní úřad místa bydliště, nikoli pouze MPSV, jak platilo dosud. Paní poslankyni Orgoníkové a paní senátorce Svobodové i dalším zákonodárcům, kteří novelu podpořili, mnohokrát děkujeme. Kéž bychom takové pochopení našli i u jiných zákonů, které by v zájmu ohrožených dětí bylo namístě změnit.
Sociální střediska FOD
Výše zmíněný návrh zákona o sociálně právní ochraně dětí by ohrozil i činnost našich sociálních středisek. Přitom v okresech, kde máme sociální střediska, se mezi FOD a okresními úřady rozvinula velmi dobrá spolupráce, což nás velice těší. MPSV jsme proto požádali (opětovně - zatím vždy zamítnuto) o dotaci na částečný provoz stávajících středisek tak, abychom z ušetřené částky mohli otevřít střediska nová. Protože letos je nutno připojit k žádosti o dotaci i vyjádření okresních úřadů, vyžádali jsme si jejich stanoviska. Všechna byla doporučující. Bylo to velmi potěšující čtení, a protože chceme potěšit i Vás, rádi z nich citujeme: "Se střediskem FOD spolupracujeme již čtvrtým rokem a za tu dobu jsme společně řešili mnoho případů. Tato spolupráce byla vždy velmi dobrá a přínosná. Sociální asistentka jezdí do problémových rodin ochotně i ve večerních hodinách a o víkendech" (OÚ Litoměřice). "Velmi rádi bychom alespoň touto cestou chtěli poděkovat pí. Havlové z FOD Pardubice za její příkladnou a velmi prospěšnou spolupráci, která je vzájemným velkým přínosem a na velmi dobré úrovni, jak po stránce odborné, tak i lidské." (Magistrát města Pardubic). "Přístup pracovnic FOD je velmi lidský a velmi vstřícný ve všem zúčastněným. V rodině, kde jsme si už mysleli, že je vše ztraceno v důsledku nezájmu matky, pomohla pí. Musilová. Pí. Křičková pomohla chlapci, jehož rodiče nejsou schopni komunikovat s nikým, pouze s Fondem. Vaší pomoci si nesmírně vážíme a doufáme, že se bude do budoucna jenom rozvíjet. Nikdy jsme nepociťovali rivalitu ani jsme se nesetkali s neodborným zasahováním do věci."(OÚ Praha 6) . "Spolupráce FOD je na dobré úrovni a přínosem pro projednávané děti" (ÚMO Plzeň 3). "Aktivita sociálního střediska FOD při pomoci zejména týraným, zanedbávaným a jinak ohroženým dětem je užitečná a kvalitní. Zaměstnává erudované pracovníky s dlouholetou zkušeností v sociální oblasti"(Magistrát města Brna).
Áčko Pavlíny Wolfové
" ...předevčírem jsem sledovala Áčko a záběry při předávání těch dvou holčiček i ostatní skutečnosti, které byly uvedeny, jakož i pohled na nešťastného otce a dědečka mě úplně zdeptaly. Já i dcera jsme plakaly, stále to vidím, stále ty děti slyším, co říkaly, mám to již dva dny před očima, budím se v noci, nemohu usnout. V novele zákona o rodině je stanoveno, že pokud jeden rodič brání ve styku s dětmi tomu druhému, je to samotné důvod k novému jednání o tom, u koho děti budou. To onen otec nemůže udělat ? A potom ta justiční stráž, to nejsou lidi. Když děvčata skončila v nemocnici, jakto, že je nikdo nežaloval pro neadekvátní zásah ? Víte-li něco pozitivního o těchto strašných osudech, napište mi, snad mi to pomůže."
Marie Hybšová, Chlum u Třeboně
O šokujícím případu Zuzanky a Ivetky Moštkových jsme opakovaně informovali ve zpravodajích č. 2/95, 1/96 a 2/96. Na Áčko, ve kterém živě vystoupili otec a dědeček děvčat byla zcela mimořádná odezva - lidé rozhořčeně psali a telefonovali do Novy i na FOD, jak něco takového je vůbec možné, většina lidí sdělovala, že při pořadu plakali a stále na to musí myslet. Bohužel žádné pozitivní zprávy sdělit nemůžeme, protože situace je ještě horší, než jak vyznělo v Áčku. Otec nemůže žádat o svěření dětí do své péče pro bránění ve styku, neboť styk s dětmi mu zakázal soud! Jediným jeho prohřeškem je, že svým dětem věří. A tak již tři roky má styk s dětmi zakázán otec, který jim nikdy neublížil a které ho milovaly - soudy obou stupňů jsou totiž přesvědčeny, že otec matku křivě obvinil a výpovědi o zneužívání Zuzanky je naučil. Důkaz naší videokazetou, kde děti o jednání tety Šárky spontánně hovoří a matka reaguje tak, jako když o tom ví (viz její jízlivou odpověď "nebude ocumlávat, protože přišel dopis ..." nebo "ta má teď jiné starosti") soud neprovedl - nejprve s odůvodněním, že není k dispozici video, a když jsme se příště přivezli, stejně tento důkaz neprovedl. K důkazům, které svědčily proti matce, soudy nepřihlédly. A protože v opatrovnických řízeních není (až na výjimky, které se tohoto případu netýkají) odvolání přípustné a změnit rozhodnutí lze jen dojde-li ke změně poměrů , je velmi pravděpodobné, že otec své dcery ještě dlouho neuvidí - možná až do zletilosti. Jak vyplývá z rozhodnutí soudu, za změnu poměrů by bylo možno považovat snad pouze "přiznání" otce, že to skutečně děti naučil a omluvu matce a její sestře. Přitom soudní znalec, který děti vyšetřoval jako první i s pomocí loutek dospěl k závěru, že hovoří o tom, co prožily. Matka od počátku brání otci a jeho rodičům i v předání dárků či písemnému kontaktu. Když se otec snažil dárky předat ve škole, byla na něj zavolána policie. A tak zbývají snad jen dvě možnosti - změna zákona tak, aby i v opatrovnických řízeních bylo možno podat dovolání a změnit tak nesprávný rozsudek odvolacího soudu anebo podání stížnosti pro porušení zákona ministerstvem spravedlnosti v řízení proti Šárce Zemanové, byť po uplynutí šestiměsíční lhůty, kdy už napadené rozhodnutí nelze změnit. Zatím všechny návrhy a podněty otce na přezkoumání tohoto případu byly odloženy, a to včetně zranění dětí při výkonu rozhodnutí. Napíšete-li svůj názor ministerstvu spravedlnosti (Praha 2, Vyšehradská ul., 120 00), snad to dopomůže k novému přezkoumání věci. Děkujeme.
Matku mu vzala smrt - všechny jistoty i známé osoby mu bere soud
Bert se narodil dne 29.5.1987 v Amsterodamu a v cizině žil až do prosince 1997, kdy jeho maminka, původem Češka, zemřela na rakovinu. Krátce před svou smrtí požádala paní Komanovou, která jí s péčí o syna pomáhala již dříve , aby ho odvezla do Čech a postarala se zde o něj. Paní Komanová tomuto přání v souladu s rozhodnutí holandského soudu, který ji po smrti matky ustanovil poručnicí dítěte, vyhověla. Otec, státní příslušník Spojených arabských emirátů, syna až do smrti matky neviděl. Žádný zájem o něj nikdy neprojevil a neplatil na něj ani výživné. Rozhodnutím Soudního tribunálu v Amsterodamu ze dne 15.7.1997 byl zbaven spoluporučnictví k nezletilému a spoluporučníkem byl ( vedle matky) jmenován pan Willem Quaak. Nyní po její smrti žádá otec o svěření syna do své péče. Chlapec ale všechny kontakty s ním odmítá a chce zůstat v péči paní Komanové - má ji rád a navíc chce zůstat Čechem. Chlapec hovoří perfektně česky a nikdo by nepoznal, že od narození žil v cizině a do ČR jezdil (k paní Komanové) pouze na prázdniny. Orgán péče o dítě prošetřil poměry u paní Komanové, shledal je v naprostém pořádku a navrhl ponechat nezletilého v její péči. Tomuto návrhu Obvodní soud pro Prahu 3 dne 1.4.1998 vyhověl. Proti tomu však podal otec odvolání. Na jeho návrh obvodní soud dne 24.6.1998 předběžně rozhodl, že v červenci se pět dní za sebou uskuteční stak otce s nezletilým na půdě Dětského krizového centra v Praze 4-Michli. Z jeho zprávy ze dne 30.7.1998 adresované soudu vyjímáme: " Chlapec se vždy obtížně loučí s pí. Komanovou a pofňukává. Kontakt s otcem zpočátku pouze přes přítomnou třetí osobu (střídavě PhDr. Jana Procházková a MUDr. Jana Spilková), postupně navazuje oční kontakt. Kontakt s otcem v průběhu jednotlivých setkání navazuje přiměřený, nepravidelně však dochází k nárůstu negativistických tendencí, až společensky zcela neúnosných. Kdykoliv hovoří o tetě, masivně se zvyšují jeho neurotické projevy - třes rukou, psychomotorický neklid, slzy, změna mimických projevů i tóniny hlasu. Projevy jsou až teatrální, vykazují znaky hysterie (lomí rukama, hlasová modulace). Traumatický zážitek smrti matky nemá chlapec vůbec zažit. K jeho traumatickým zážitkům patří i skutečnost zásadních změn výchovného prostředí - změna země, školy, vrstevníků, přátel i dospělých osob jemu blízkých. Během pohovorů konstatujeme, že chlapec je vychováván k rasismu. (Za rasismus je zřejmě považováno vyjádření chlapce, že chce být Čech a ne Arab, pozn. red.) Dítě často zdůrazňuje somatické potíže, dokonce markýruje zvracení. Na závěr každého setkání chlapce s otcem bylo v DKC uskutečněno pediatrické vyšetření, kde byl shledán objektivní nález v normě. Na základě pohovorů s chlapcem nelze vyloučit v jeho výchově budování nepřiměřených emocionálních vazeb, až jeho psychické týrání (?) s následnými psychosomatickými obtížemi. Vzhledem ke shora uvedeným problémům v chování a projevech dítěte - především vysoké míře neurotizace - doporučujeme umístění chlapce na odborném pracovišti, nejlépe psychiatrickém oddělení, k déledobějšímu sledování a event. léčbě neurózy. Považujeme za nutné, aby chlapec byl oddělen od známých osob (!), aby se zamezilo nepřiměřenému stresu a ovlivňování." Usnesením ze dne 18.9.1998 sp.zn. 18 Co 417/98 městský soud v Praze za předsednictví JUDr. Evy Kemenyové svěření nezletilého do péče paní Komanové zrušil. Se zprávou Dětského krizového centra se zcela ztotožnil a v odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné uvedl: "Eva Komanová není osobou vhodnou pečovat o nezletilého, a to byť po přechodnou dobu. Do současné doby nebyly vůči otci vzneseny žádné jiné námitky, než že se s chlapcem nestýkal a že neplatil výživné. Pokud je namítáno, že otec žije v prostředí podstatně odlišném od prostředí, kde chlapec dosud vyrůstal, není to argument, který by otci v jeho postavení přitěžoval - bylo svobodným rozhodnutím matky počít dítě s mužem z takto odlišného prostředí. Přesto je nezletilý nadále veden vůči otci negativně, v jeho projevech jsou zjištěny dokonce prvky rasismu (žádné ovlivňování nezletilého nebo výchovu k rasismu jsme ani v náznaku nezjistili, pozn. red.). Dosud nejsou vytvořeny podmínky pro to, aby otec přistoupil k realizaci své rodičovské zodpovědnosti a bez dalšího výchovu nezletilého převzal. Aktuální situaci nezletilého je nutno bezprostředně řešit dočasným umístěním dítěte do ústavní péče (!), a to formou předběžného opatření dle par. 76a odst. 1 o.s.ř., protože je nepochybné, že příznivý vývoj nezletilého je vážně ohrožen a podmínky pro to, aby výchovu dítěte po smrti matky převzal otec, nejsou objektivně vytvořeny." Ústavní výchova tedy bude trvat tak dlouho, dokud "objektivní" podmínky pro převzetí výchovy otcem nebudou dány, t.j. dokud dítě svůj postoj k otci nezmění (!) Přitom ve zprávě fakultní nemocnice, kde byl Bert ode dne posledního styku s otcem v DKC dva týdny hospitalizován, se konstatuje hraniční hydratace s nutností rehydratace při psychogenně podmíněných polyvalentních obtížích. Zprávu kolizního opatrovníka nezletilého ( Ústředí pro mezinárodně právní ochranu mládeže v Brně), která uvádí, že styk nezletilého s otcem není v současné době v jeho zájmu a že je třeba vzít zřetel na jeho názor, odvolací soud ve svém rozhodnutí vůbec nezmínil. Nezabýval se ani tím, proč byl otec zbaven spoluporučenství a vycházel zcela výlučně z důkazů jím navržených, navíc provedených procesně vadným způsobem - vychází především z několik hodin trvajících výslechů dvou svědků, známých otce, provedených mimo jednání pouze za přítomnosti právní zástupkyně otce, která vznesla řadu dotazů. Paní Komanová ani její právní zástupkyně nejenže nebyla o těchto výsleších vyrozuměna, ale v celém řízení nebyli ona ani Bert vyslechnuti, přestože OPD výslech Berta navrhovalo. Proti rozhodnutí městského soudu se bohužel již odvolat nelze. V této bezvýchodné situaci se na nás paní Komanová spolu s Bertem obrátila. Vyžádali jsme vyjádření soudní znalkyně z oboru psychologie PhDr. Nory Martincové, které doporučuje v prvé řadě respektovat psychické potřeby chlapce, ponechat ho v klidu v péči paní Komanové, jež mu nahrazuje matku a na níž je citově vázán a teprve poté, co se jeho psychický stav stabilizuje, usilovat za pomoci odborníků o normalizaci vztahů s otcem. Jakákoliv dlouhodobější hospitalizace by mohla ještě více ohrozit psychické zdraví dítěte. Chlapec dobře spolupracuje, je však ve velké psychické tenzi. Otce se bojí, bojí se i jeho hlasu v telefonu. Pokud by ho násilím odvedl, uvažoval by asi o sebevraždě. Toto vyjádření jsme s poukazem na ustan. par. 46 odst. 3 zák. o rodině, par. 233 odst. 1,2b) tr.zák. i čl. 12 Úmluvy o právech dítěte předložili obvodnímu soudu i OPD, které má naštěstí obdobný názor jako my a podání návrhu na předběžné umístění Berta do ústavu odmítlo. Soud tak ale může rozhodnout i bez návrhu. Takový postup by však byl v hrubém rozporu s výše citovanými ustanoveními. Novelizovaný par. 46 odst. 3 stanoví, že náhradní rodinná výchova má přednost před výchovou ústavní. Par. 233 odst. 1,2b) tr.zák. poskytuje dítěti, schopnému vyjádřit svůj názor, ochranu před dopravením do ciziny proti jeho vůli. Ten, kdo by se takového jednání dopustil, je ohrožen trestní sazbou od pěti do dvanácti let odnětí svobody. Podle čl. 12) Úmluvy o právech dítěte má dítě, které je schopno formulovat své vlastní názory, právo svobodně je vyjádřit ve všech záležitostech, které se jej dotýkají, přičemž se názorům dítěte musí věnovat patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni. Na přání Berta, který se velmi obával, že ho otec odveze ze školy, jsme mu zajistili školu jinou. Pokud se Bert cítí bezpečně a nemusí se obávat ztráty všech svých dosavadních jistot a známých osob, projevuje se jako normální spokojené, hodné a inteligentní dítě. K věci se poté obecně vyjádřil z hlediska dětské psychologie i prof. PhDr. Zdeněk Matějček a v přípise ze dne 19.10.1998 zejména uvedl: "Jestliže se chlapec, kterému je jedenáct let, od narození s otcem nestýkal (otec neplatil výživné, takže s rodinou ani formální styky neudržoval), je něj onen muž "cizím" člověkem. V chlapcově životě už přešly prakticky všechny vývojové fáze, kdy dítě může dospělého člověka ještě vnitřně (psychicky) přijmout - nyní, ve věku jedenácti let, už by to bylo sotva možné. Pravděpodobnost takovéhoto psychického přijetí dosud neznámého muže za "svého" člověka je v daném případě ještě dále snižována tou okolností, že i pro otce je tento chlapec docela "cizím" dítětem. Přičteme-li k tomu jeho jiné kulturní zázemí a jinou řeč, stává se otec z hlediska vychovatelské kvalifikace pro tohoto chlapce i přes svůj´nesporný biologický vklad "nevýznamným". Z tohoto hlediska je nutno dát přednost výchově v prostředí chlapci přijatelném už tím, že osoba vychovatelky byla s chlapcovou matkou v přátelském vztahu a že mu právě tímto vztahem pomohla a pomáhá překonat trauma z matčiny smrti. Pokládám to za okolnost mimořádně důležitou. Odloučení od takové osoby by znamenalo patrně jen další trauma a další ztrátu. Chlapcovy reakce - t.j. odpor vůči otci a odpor vůči představě, že by měl opustit prostředí, kde mezitím už psychicky zakotvil - jsou dobře vysvětlitelné. Není nutné se domnívat, že je někým naváděn nebo jinak zpracováván - takto prostě děti v obdobných situacích reagují spíše pravidelně než výjimečně. Nařízení ústavní výchovy je z psychologického hlediska těžko přijatelné. Další změna prostředí, kterou si chlapec zřejmě nepřeje, by byla jen dalším traumatickým zážitkem a proti něčemu takovému je třeba chlapce rozhodně chránit." Pan profesor Matějíček nám (a zřejmě i našim čtenářům) "mluví z duše". Samosoudce obvodního soudu pro Prahu 3 JUDr. Ivo Erbert však toto vyjádření vůbec nevzal v úvahu s odůvodněním, že pan profesor nezletilého nevyšetřoval a všechny informace měl jen od jedné procesní strany. Návrh OPD na opětovné svěření nezletilého do péče paní Komanové, když po rozhodnutí odvolacího soudu dítě nebylo právně svěřeno nikomu do péče, usnesením ze dne 10.11.1998 zamítl s tím, že se nezletilý nachází ve faktické péči paní Komanové a jeho příznivý vývoj není vážně ohrožen nebo narušen. Přitom ve spise založená a v tomto rozhodnutí citovaná zpráva dětské psychiatričky ze dne 6.11.1998 konstatuje, že chlapec trpí známkami úzkosti a deprese, takže je nutná medikamentosní léčba. Ve zprávě se dále konstatuje, že současný stav je pro chlapce jednoznačně stresující, neboť ztrácí základní jistotu, totiž že o něj bude pečováno v prostředí, které zná a pěstounkou, na kterou je citově vázán. Obavy z této ztráty jsou pro chlapce neúnosné. Z pohledu lékařky se jeví jako jediné řešení v zájmu dítěte, aby zůstal v péči paní Komanové a v prostředí, kde se cítí zakotven a doma. Proti usnesení, jímž byl zamítnut návrh na opětovné svěření Berta do péče paní Komanové, podala odvolání nejen paní Komanová, ale i orgán péče o dítě a Ústředí pro mezinárodněprávní ochranu mládeže jako kolizní opatrovník. Městský soud v Praze jako soud odvolací opět za předsednictví JUDr. Kemenyové všechna odvolání zamítl. A jaký že je současný stav ? Bert je právně stále v péči "nikoho". Otec je v Arábii a prostřednictvím své právní zástupkyně podal návrh na okamžité umístění Berta předběžným opatřením do Psychiatrické léčebny v Opařanech. Dalším předběžným opatřením se domáhá, aby paní Komanové bylo zakázáno komunikovat s masmédii. Ke dni uzávěrky zpravodaje (10.12.1998) nebylo o těchto návrzích ještě rozhodnuto. Se stížností na nedodržování základních zásad spravedlivého řízení a Úmluvy o právech dítěte v tomto soudním řízení jsme se obrátili na ministerstvo spravedlnosti i Parlament. Činíme i další kroky k tomu, aby chlapec v ústavu nebo proti své vůli v jiném světadíle - se zcela jinými zvyklostmi, náboženstvím a způsobem života.
Dítě jako ping pong
Veronika se narodila dne 20.6.1991 a do svých sedmi let vystřídala šest výchovných prostředí. Nyní soud rozhodl o sedmé změně. Po rozvodu byla svěřena do péče matky. Ta ji třech letech umístila do dětského domova - údajně pro své onemocnění a následné zhroucení. Podle zprávy Dětského domova ve Zbraslavi, založené v opatrovnickém spise, byla holčička přijata zanedbaná, bledá, podvyživená, ve stavu těžké deprivace. Vážila 11,5 kg a za rok přibrala 3,5 kg. Matka ji navštěvovala a brala si ji i na více dní domů. Po roce pobyt dcery v dětském domově ukončila. Dne 15.11.1995 telefonovala na FOD, že dceru nemůže mít doma už ani jeden den, protože ji nezvládá, ani ve školce ji nechtějí a vyžaduje si stále její pozornost. Matka se nemůže soustředit na svou práci a obává se dalšího zhroucení. To sdělovala za přítomnosti dítěte, jehož žvatlání bylo v telefonu slyšet. Dceru ale nechce dát znovu do ústavu ani otci - ten by ji zničil. Žádá nás proto, abychom pro ni našli jinou rodinu, alespoň přechodně. Ještě téhož dne jsme matce vyhověli. Dne 7.1.1996 jsme ji však informovali o tom, že nezletilá v dosavadní pěstounské rodině již nemůže zůstat. Nesnáší se s ostatními dětmi pěstounů a vzhledem ke své deprivaci a potřebě zvýšené pozornosti musí mít pozici jedináčka nebo alespoň nejmladšího dítěte. Matku jsme tedy vyzvali, aby se - po téměř dvou měsících bez dcery - rozhodla, zda se o ni bude nadále starat nebo zda dá souhlas k osvojení a předání do rodiny prověřených bezdětných manželů. Matka se rozhodla pro osvojení a své rozhodnutí u nás podepsala. Dne 10.1.1996 jsme Veroniku do této rodiny převezli. Ta se zde okamžitě zadaptovala a jevila se jako velmi spokojené a šťastné dítě. I její noví rodiče si čtyřletou holčičku ihned zamilovali. Matka souhlasila se zachováním anonymity budoucích osvojitelů a u otce byl splněn více než půlroční absolutní nezájem ( v DD ji za rok navštívil pouze 1x) . Teprve u soudu se otec dozvěděl, že dcera není u matky a žádal o její okamžité svěření do své péče. Soud, OPD i otce jsme upozorňovali na nevhodnost takové změny s tím, že v rodině otce je roční dítě z druhého manželství, Veronika vzhledem ke své deprivaci nezvládne pozici staršího dítěte, otec o ni dlouhodobě neprojevoval zájem a k nové rodině již navázala citové vztahy. Přesto OPD návrh otce podpořilo a nezletilá byla obvodním soudem pro Prahu 7 svěřena do jeho péče otce. Po dvou letech oběma manželům zatelefonoval, jestli by Veroniku nechtěli, že ubližuje mladšímu synovi, v noci ho budí a včera ho málem uškrtila a s manželkou je kvůli ní na rozvod. Manželé však mezitím již osvojili (rovněž prostřednictvím FOD) roční holčičku, a tím by se Veronika těžko vyrovnala. O telefonátu otce nás ale informovali. Ihned jsme se s ním spojili a nabídli mu vyhledání jiné rodiny. Otec nebyl proti, ale sdělil, že na OPD Praha 7 s ním již sepsali návrh na ústavní výchovu a jeho nápad dát dceru do náhradní rodiny komentovali slovy, že dítě není pytel brambor, aby se s ním šoupalo z jedné rodiny do druhé. Otec nás dále informoval, že matka tři čtvrtě roku nejeví o Veroniku žádný zájem, z poslední návštěvy ji vrátila předčasně a od té si pro ni nepřišla vůbec, ani na Velikonoce. Když matku v nynější krizové situaci žádal, aby si dceru převzala do své péče, odmítla to se slovy, jedině "přes soud". Ani návrh dohody sepsané před OPD nepřijala. Oslovili jsme tedy jednu citově vřelou a trpělivou pěstounskou rodinu, jejíž starší osvojený syn je již zletilý a mladšímu je 17 let. K předání Veroniky došlo na FOD za přítomnosti otce a jeho manželky, matku se nám kontaktovat nepodařilo. Veronika s novou maminkou odešla velmi ochotně a následující dny s námi nadšeně telefonicky i osobně hovořila o tom, jak se jí tam líbí. Udělala všestranně velké pokroky, zklidnila se, zlepšil se i její neurologický a oční nález, výrazně přibrala na váze. Teprve po několika měsících matka zjistila, že dcera není v péči otce a okamžitě požádala o svěření dcery do své péče. I když OPD místa bydliště pěstounky od počátku svěření holčičky do péče nynější pěstounky doporučovalo a zaslalo velmi kladné hodnocení, odmítlo OPD Prahy 7 jakkoli přispět ke svěření Veroniky do této náhradní rodinné péče a vytklo nám, že jsme je obešli. Naopak otce - naštěstí neúspěšně - přesvědčovali, aby si Veroniku vzal zpět k sobě, protože jim při pohovoru sdělila, že se jí stýská po bratříčkovi. Teprve po několika měsících matka zjistila, že dcera již není u otce a prostřednictvím advokáta podala žádost o její svěření do své péče. Obvodní soud pro Prahu 7 předběžným opatřením ze dne 21.10.1998 sp.zn. 9 P 62/93 rozhodl Veroniku do tří dnů předat do péče matky. Pěstounce, kterou to psychicky velmi rozrušilo a která se v jednací síni rozplakala, se paní soudkyně zeptala: "A co jste prosím Vás čekala, četla jste ten posudek, ne ?" Opravdu - ve znaleckém posudku prof. MUDr.Jana Mečíře, DrSc. a PhDr. Hany Drábkové je závěr jednoznačný - okamžitě svěřit dítě do péče matky, která je podle struktury své osobnosti pro ni nejvhodnějším vychovatelem. Předešlé problémy vyplývaly pouze z vnějších vlivů, zejména z konfliktního vztahu s otcem. Nezletilá má podle znalců nejtěsnější vazbu k matce, se kterou také byla ochotna ihned odejít. Otce ráda nemá a bojí se ho. Na dotaz, zda se nejedná o projev citové deprivace, když v sedmi letech je dítě již v šestém výchovném prostředí (matka, DD, pěstounská rodina, osvojitelská rodina, otec, nynější pěstounská rodina) a když navíc před půl rokem byla ochotna odejít i s otcem, stejně jako s nynější pěstounkou, znalec uvedl, že to jsou projevy rafinovanosti, ale ve vztahu k matce jde o hluboký vztah. Žádnou deprivaci u nezletilé nezjistil. Dále znalec uvedl, že pokud by nyní nezletilá k matce nechtěla, musela by být pěstounkou ovlivněna, proto bez ohledu na její přání je třeba ji matce předat. Je nutno to udělat hned, protože nyní jistě trpí, že nemůže být se svou maminkou. Vzhledem k vyjádření znalce jsme ihned po jednání spolu s pěstounkou jeli k ní domů a nezletilou o výsledku soudu sami informovali - soud rozhodl tak, jak si přála u pana doktora a svěřil ji mámě Zuzaně ( nezletilá tak označuje vlastní matku). Na to dívka zcela spontánně uvedla, že chce zůstat tady, sedla si pěstounce na klín, držela ji kolem krku a říkala, že se jí nepustí. Když jsme řekli, že soud musí každý poslechnout a že to rozhodl tak, jak si přála, říkala velmi naléhavě a rozrušeně, že jen žertovala, že nechtěla, aby tam máma Zuzana udělala ostudu. Její víc než hodinovou zcela odmítavou reakci na rozhodnutí soudu jsme zachytili na videozáznam, abychom mohli vyvrátit tvrzení znalce, že dítě je ovlivněné, pokud nebude chtít k matce.
Týrání překazily kamarádky
Šestnáctiletá zdravotně postižená Dana byla na první pohled nápadná svým velmi smutným a ustrašeným výrazem a ubohým oblečením. Neuměla se smát a téměř nekomunikovala. Neměla kamarády a ve zvláštní škole, kam docházela, se často stávala terčem posměchu až šikany. Život se pro ni stal těžko snesitelným. Až do té doby, než se s ní skamarádily dvě stejně staré dívky z pěstounské péče, které se zúčastňují akcí FOD. Krátce nato se jim Dana svěřila, že otec ji často bije. Společně přemýšleli, jak jí pomoci. Za pár dní vzaly věci rychlý spád. Otec dceru po návratu z práce opět zbil - za údajnou ztrátu vodítka na psa. Dana v sobě nyní našla sílu vzepřít se dalšímu týrání a utekla za svými kamarádkami. Ty s ní okamžitě zašly na pohotovost a druhý dne i na OLR, za což je dětská lékařka velmi pochválila. Z její zprávy vyjímáme: "16.6.1998 surově zbita svým otcem. Na obličeji rozsáhlý edém nosu, dle sdělení pacientky po úderu pěstí, na zádech v bederní krajině a na pažích čerstvé podlitiny po úderech řemenem. Z LPS byla dívka odeslána pro úraz nosu na ORL - dg. zhmoždění nosu. Z rozhovoru s pacientkou vyplynulo, že je fyzicky týrána již dlouhodobě, více prý od jejích šestnácti let. Někdy pro nějaký prohřešek nedostane najíst. Případ je o to smutnější, že se jedná o dívku se závažnou anamnésou (DMO, opožděný vývoj řeči, psychomotorická retardace, scoliosa páteře)". Dívka se odmítla vrátit domů a celá se rozzářila, když pěstounka vyhověla žádosti svých dětí, aby Dana zůstala u nich. Druhý den se oba rodiče domáhali vrácení své dcery i přes Policii. Ta se však ztotožnila s naším názorem, že jde o jednání v krajní nouzi, protože každý je povinen zabránit týrání dítěte. Jestliže se dívka (navíc již téměř zletilá) odmítá ze strachu vrátit domů, nelze ji k tomu násilím nutit. To tím spíše, že nedávno se dokonce pokoušela vyskočit z okna, v čemž jí zabránila matka. Následující úřední den jsme s Danou došli na sociální péči a doporučovali svěření dívky do rodiny, která jí poskytla útočiště. OPD toto řešení považovalo až za krajní s tím, že předtím učiní pokus o sanaci rodiny. Protože se Dana stále odmítala vrátit domů, po prošetření v rodině OPD rodičům doporučilo, aby současnou situaci zatím akceptovali , neboť jinak by jim stejně musela být odebrána. Rodiče s dcerou objednali na psychologické vyšetření a po deseti dnech se Dana mohla vrátit domů, když rodiče akceptovali podmínku OPD, že dceři nebudou bránit nadále se kamarádit s oběma děvčaty a že bude moci dál navštěvovat rodinu, která jí poskytla azyl . Bylo totiž zjištěno, že mezi Danou a matkou jsou silné citové vazby a otec pod hrozbou zahájeného trestní stíhání přislíbit zdržet se jakýchkoli trestů. S Danou jsme nadále v kontaktu a s radostí můžeme konstatovat, že doslova rozkvetla. Umí se smát, nabyla trochu sebevědomí a dokonce i její oblečení se nyní zcela vyrovná jejím vrstevníkům. Kéž by všechny týrané děti našly ve svém okolí podobné kamarády !
Rány na kurtech
Dne 12.5.1997 přijalo naše ostravské sociální středisko anonymní telefonické hlášení o nepřiměřeném bití čtrnáctileté dívky otcem. Matka i dcera při naší okamžité návštěvě pravdivost oznámení potvrdily. Dozvěděli jsme se, že otec je velmi agresivní a všichni se ho bojí. Vyhrožuje, že je zabije, když něco řeknou. Dříve surově bil hlavně matku, ale od té, co ji vážně zranil, bije nejvíc dcery. Hůř je na tom starší Renáta, kterou od devíti let doprovází na tenisové kurty a za každou maličkost nebo neúspěch ji surově - někdy až do krve - bije pěstmi i tenisovou pálkou a přitom jí vulgárně nadává. Pak se uklidní, omluví se jí a ptá je, jestli ho má ráda. Poslední bití zdůvodňoval tím, že Renáta kazila servis. Říká, že dcera potřebuje občas pořádně zmlátit, aby byla jako kámen a v tenise nejlepší. Dívka uvedla, že naposledy ji otec zbil asi před týdnem, bil ji pálkou po nohách a rukou po hlavě. Když upadla, vytáhl ji za vlasy a bil znovu. Pokud bude s nimi doma, nechtějí s tím matka ani dcery nic dělat, protože se ho hrozně bojí. Dále jsme hovořili s nevlastní zletilou sestrou otce, která uvedla, že před svatbou bil i ji a vlastní matku. Protože nám Policie sdělila, že pro vazbu otce zatím není dost důkazů, zajistili jsme alespoň psychologické vyšetření nezletilé a terapii. Na tu však nemohla docházet, protože ihned ze školy musí na kurty. S trenérkou i matkou jsme dohodli, aby nám příp. další zbití dívky ihned nahlásili. K tomu došlo počátkem července. Otec byl vzat do vazby a odsouzen za trestný čin týrání svěřené osoby k podmíněnému trestu odnětí svobody. Matka podala návrh na rozvod a bydlí nyní s oběma dcerami samostatně. Renáta nadále hraje závodně tenis a na kurtech se občas vidí i s otcem. Bití a nadávek se už bát nemusí.
Holčičku zachránila učitelka
Dne 11.5.1998 zavolala na naše sociální teplické středisko učitelka ZŠ a sdělila, že 22.4.1998 k ní do první třídy nastoupila holčička, která je nadměrně lekavá a ustrašená. Paní učitelce se svěřila, že ji tatínek (druh matky) bije, což potvrdila i matka. Dívenku jsme nejprve navštívili ve škole - byla drobná, vystrašená, bledá, s kruhy pod očima. Potvrdila, že tatínek ji bije páskem i přes hlavu, bije často i maminku a malého Káju, i když ještě nemá srostlou hlavičku. Bije i psa, toho dokonce kladivem. Při první návštěvě nikdo nebyl doma, při další dne 14.5.1998 jsme zastihli matku, která vypadala spíš jako utrápené hubené děvče. Stále ustrašeně vyhlížela z okna, zda se nevrací druh, který ji prý chodí několikrát denně kontrolovat. Bití dcery i svoje potvrdila. Potvrdila také slova Petrušky o bití psa kladivem. Týrá ho i hlady. Předchozího psa zastřelil, ale nejdřív se bavil tím, že ho střílel do nohou a do zadku. Přítomný pes - německý ovčák - byl skutečně velmi bojácný, hubený a zanedbaný. Matka uvedla, že již několikrát od druha odešla ke své matce, ale vždy se vrátila, protože uvěřila jeho slibům a navíc s ním má syna Káju. Ráda by situaci nějak řešila, ale bojí se druha. Navíc matka ji už zpátky nechce a ona nemá kam jít. Zajeli jsme tedy za babičkou s prosbou, zda by matku s dětmi ještě jednou nevzala k sobě. Po informaci o týrání Petrušky naštěstí svolila. Následujícího dne jsme tam matku s dětmi převezli, na otce podali trestní oznámení a týrání psa nahlásili Lize na ochranu zvířat. Při našich kontrolních návštěvách jsme zjistili, že všechno je v nejlepším pořádku. Matka se natrvalo s druhem rozešla. Začala přiměřeně dbát o svůj zevnějšek, přibrala na váze a její ustrašenost je tatam, stejně jako u Petrušky. I jí tvářičky zrůžověly a umí se už i smát. První třídu ukončila se dvěma trojkami, třebaže ještě v dubnu byla na propadnutí.
Šance pro Petra
Našeho LDT pro děti z náhradní rodinné péče a dětských domovů se na doporučení našich sociálních asistentů zúčastnily také děti z vlastních problémových rodin. Byl mezi nimi i čtrnáctiletý Petr z Ostravy, jehož matka je alkoholička a výchovu svého syna dlouhodobě zanedbává. Petrovi se na táboře moc líbilo a domů se mu vůbec nechtělo. A tak mu ani nevadilo, že si jej matka na nádraží v Praze nevyzvedla. Protože jsme chlapce samotného domů pustit nemohli, uvítali jsme nabídku jedné přítomné pěstounky, že se o něj, než si ho matka vyzvedne, zatím postará. Matku jsme ihned kontaktovali a o způsobu vyřešení situace ji informovali. Omluvila se, že si spletla čas předání a požádala nás, zda by Petr nemohl v pěstounské rodině zůstat až do konce prázdnin. Má teď velké problémy, které si mezitím chce vyřešit. Pěstounka souhlasila a Petr byl přímo nadšený. Po několika dnech řekl, že už se domů nevrátí, že raději uteče. S matkou se nesnáší a ve škole má problémy. V dalších dnech se pěstounce svěřil, že matka ho stále posílala na doučování k jednomu důchodci, prý bývalému učiteli, který ho namísto učení pohlavně zneužíval. I když to matce řekl, pořád ho tam posílala a říkala, že se jen vymlouvá, aby se nemusel učit. Dokonce viděl, jak si od "pana učitele" bere peníze. Jejímu vysvětlení, že to byla jen půjčka, Petr nevěří. Podali jsme trestní oznámení a věc nyní prošetřuje Policie. Na OPD jsme se setkali s velkým pochopením - ještě před koncem prázdnin byl Petr svěřen do předpěstounské péče manželům, kteří si jej dne 11.7.1998 přivezli z tábora. Oba noví rodiče jsou z Petra nadšení - je to podle jejich sdělení perfektní kluk. Dokonce ani ve škole nemá nejmenší problémy. Kolika asi zapomnětlivých rodičů a obětavých pěstounů by bylo zapotřebí, aby všechny zneužívané a týrané děti dostaly podobnou šanci ?
Použití finančních prostředků z celonárodní sbírky FOD
(od 1. 1. 1998 do 30. 11. 1998)
Vyhledávání ohrožených dětí (soc. střediska FOD) |
5 030 544,- Kč |
Dokončení rekonstrukce u jednoho z celkem 4 domů FOD pro náhradní rodinnou péči |
469 590,- Kč |
Dokončení rekonstrukce dvou objektů "Střechy" |
699 968,- Kč |
Provoz tří azylových domů "Střecha" |
779 398,- Kč |
Příspěvky na výživu dětí |
1 846 767,- Kč |
Bezúročné půjčky náhradním rodinám, převážně na řešení bytové situace |
5 131 502,- Kč |
Vyhledávání náhradních rodin |
620 100,- Kč |
Letní dětské tábory a týdenní poradensko-relaxační pobyty pro děti z náhradních rodin a dětských domovů |
1 366 994,- Kč |
CELKEM |
15 944 863,- Kč |
Přejeme Vám krásné Vánoce a Šťastný Nový rok 1999 !
vyšlo v prosinci 1998