Fond ohrožených dětí

Vážení a milí členové Fondu ohrožených dětí, co nejsrdečněji Vás pozdravujeme a děkujeme Vám mnohokrát za všechnu Vaši morální i hmotnou podporu, které je nám právě v této době zase velmi zapotřebí. Přes  trestní oznámení na předsedkyni FOD podané ministerstvem práce a sociálních věcí a uloženou pokutu ve výši 200 000 Kč pro Vás máme i dobré zprávy. Náš projekt Klokánek se úspěšně rozvíjí a pomohl uchránit před ústavní výchovou již víc než sto dětí. Nyní dokonce Poslanecká sněmovna schválila novelu zákona o rodině, podle které má svěření dítěte do rodinné péče zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc (což jsou i naše Klokánky) přednost před ústavní výchovou. Také  Vás jistě potěšíme zprávou, že i  letošní letní kolo celonárodní sbírky FOD bylo úspěšné – jeho výtěžek stejně jako loni dosáhl deseti milionů korun! Za všechnu Vaši podporu a pomoc ohroženým dětem Vám moc a moc děkujeme a těšíme se, že tak jako na jaře společně překonáme i současnou perzekuci našeho sdružení, která je stejně absurdní jako ta předchozí.

"Naše" novela prošla!

K naší velké radosti dne 6. 12. 2001 schválila sněmovna těsnou většinou návrh novely zákona o rodině, kterou z našeho podnětu podala v rámci projednávání zákona o ústavní výchově poslankyně JUDr. Eva  Dundáčková  (ODS) za velké podpory  zpravodajky  zákona poslankyně Michaely Šojdrové (KDU-ČSL). Novela spočívá v tom, že soudy budou moci místo nařízení ústavní výchovy svěřit dítě do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, což jsou i naše Klokánky. Pokud toto zařízení bude poskytovat rodinnou péči, bude mít dokonce přednost před výchovou ústavní! V současné době mohou soudy do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc svěřovat děti pouze předběžným opatřením, pokud však ve věci rozhodují s konečnou platností rozsudkem a dítě nemůže být svěřeno do vlastní ani náhradní rodiny, nemají na výběr nic jiného než ústavní výchovu.

Novelizované znění § 46 zák. o rodině je následující: (odst. 1) "Jestliže je výchova dítěte vážně ohrožena nebo vážně narušena a jiná výchovná opatření nevedla k nápravě nebo jestliže z jiných závažných důvodů nemohou rodiče výchovu dítěte zabezpečit, může soud nařídit ústavní výchovu nebo dítě svěřit do péče zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc (§ 42 zákona č. 359/99 Sb.). Jestliže je to v zájmu nezletilého nutné, může soud nařídit ústavní výchovu nebo dítě svěřit do péče zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc i v případě, že jiná výchovná opatření nepředcházela." (odst. 2)"Před nařízením ústavní výchovy je soud povinen zkoumat, zda výchovu dítěte nelze zajistit náhradní rodinnou péčí nebo rodinnou péčí v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, která má přednost před výchovou ústavní. Pominou-li po nařízení ústavní výchovy její důvody nebo lze-li dítěti zajistit náhradní rodinnou péči, soud ústavní výchovu zruší" (text bez vytučněných pasáží představuje současné znění). Třebaže vznik zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc umožňuje zákon o sociálně-právní ochraně dětí, který navrhla současná vláda, návrh poslankyně Dundáčkové nepodpořil ani jeden poslanec ČSSD a KSČM. Novela tak prošla jen těsnou většinou jednoho hlasu. Pro možnost svěřovat děti do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, a tím zamezit rozdělování sourozenců podle věku do různých ústavů hlasovali naproti tomu všichni přítomní poslanci za ODS, KDU-ČSL a US. Poslankyním Evě Dundáčkové a Michaele Šojdrové i všem ostatním poslancům, kteří novelu podpořili, mnohokrát děkujeme. Sněmovně  děkujeme i za vyslyšení nejzávažnějších připomínek nevládních organizací a podstatnou úpravu textu zákona o ústavní výchově, jehož  nynější znění  podmínky  ústavní výchovy výrazně zlepšuje.

Doufáme, že zákon o ústavní výchově včetně  výše uvedené novely zákona o rodině schválí i Senát a že zákon nabude předpokládané účinnosti počátkem druhého pololetí roku 2002.

Klokánek – alternativa ústavní výchovy

Klokánek je nový projekt Fondu ohrožených dětí, jehož cílem je nahradit ústavní výchovu týraných, zanedbávaných, zneužívaných nebo jinak sociálně ohrožených dětí přechodnou a okamžitou rodinnou péčí. Ročně je u nás do ústavní výchovy umísťováno víc než čtyři tisíce dětí. Třetina z nich zde zůstává až do zletilosti.

Principy péče Klokánku:

• děti pečují po všech stránkách obdobně jako v rodině naši zaměstnanci – manželský pár, "teta" nebo střídavě po týdnu dvě "tety",
• maximální počet dětí v "klokaní" rodině je šest,
• Klokánky přijímají děti bez ohledu na věk, tj. již od narození, takže sourozence není třeba rozdělovat,
• starší děti se tu učí rodičovskému chování a poskytují mnoho podnětů miminkům a batolatům, u nichž i proto nedochází k opožďování ve vývoji,
• děti se do Klokánků přijímají přímo, bez předchozího pobytu v diagnostickém ústavu,
• děti lze přijmout nejen na základě předběžného opatření, ale i na žádost rodičů nebo samotného ohroženého dítěte,
• je-li dosavadní škola dítěte v dosahu, navštěvují "klokáňátka" svou původní školu, takže nemění spolužáky ani kamarády,
• v Klokánkách jsou děti jen po dobu nezbytně nutnou – než se po vyřešení situace mohou vrátit domů nebo než je pro ně nalezena trvalá náhradní rodina, není-li návrat do té vlastní možný,
• naši "klokaní rodiče" musí projít náročným psychologickým vyšetřením, které prokáže jejich dobrý vztah k dětem, dostatek empatie a schopnosti vytvořit jim citově vřelé prostředí,
• z Klokánků mohou děti telefonovat domů a rodiče je mohou kdykoli navštěvovat a brát si je na vycházky nebo na víkendy, pokud tomu nebrání závažné důvody.

Klokánky mají pověření MPSV jako zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, mohou proto týrané a zneužívané děti přijmout i bez souhlasu rodičů až do doby, než je rozhodnuto o předběžném opatření.

Klokánky mají nepřetržitý provoz, proto mohou kdykoli přijmout i novorozence, jejichž matky tají těhotenství a porodí mimo zdravotnické zařízení, aniž by se musely obávat prozrazení své totožnosti.

Ke dni 15. 12. 2001 existují čtyři Klokánky, a to

• v Žatci, ve Studentské ulici, okr. Louny, tel.: 0397/71 40 40, 0737/11 47 01 ("teta" a "strýc"),
• v Dolním Benešově, okr. Opava, tel.: 0604/71 17 65 (jedna "teta"),
• v Praze 8, Chabařovická č. 1125, tel.: 02/83 88 11 02, 0605/80 46 51 (sedm třípokojových buněk, v nichž se vždy dvě "tety" střídají po týdnu),
• v Kroměříži ("teta" a "strýc" ve svém rodinném domě).

S pomocí veřejnosti (a doufáme, že i státní dotace), bychom si přáli vytvořit v příštím roce co nejvíce takových Klokánků, kde by náhradní rodiny pečovaly o děti ve svých domech či bytech obdobně jako v Kroměříži, abychom co největšímu počtu dětí mohli nabídnout výchovu v citově vřelém prostředí rodiny namísto výchovy ústavní. Ústavní výchova je navíc finančně mnohem nákladnější než péče v Klokáncích.

Do Klokánků bylo od září 2000 do 15. prosince 2001 přijato celkem 130 dětí, z toho 59 se po vyřešení situace vrátilo domů, 6 přešlo do péče druhého rodiče a 16 do trvalé náhradní rodiny (6 s perspektivou osvojení, 10 s perspektivou pěstounské péče).

O dětech z Klokánků

• Patnáctiletého chlapce přivezla do pražského Klokánku policie s tím, že je týden na útěku od svého otce, s nímž si vůbec nerozumí a k němuž se odmítá vrátit – otec má na něj nepřiměřené nároky, bije ho a psychicky deptá. To se projevilo i výrazně zhoršeným prospěchem ve škole. Bohužel ani matka zatím nemá podmínky pro to, aby o syna mohla osobně pečovat, a tak chlapec zůstává u nás. Otec s tím zprvu nesouhlasil, ale posléze k pobytu syna v Klokánku souhlas udělil.
• Na žádost OPD byla do pražského Klokánku přijata čtrnáctiletá dívka poté, co se ve škole rozplakala a učitelce se svěřila s týráním ze strany matky. Ta ji nejen surově bila, ale házela po ní nejrůznější předměty, hrubě jí nadávala a vyhrožovala vyhozením z okna. Dívka musela vykonávat všechny domácí práce, a když se chtěla učit (má téměř samé jedničky a chtěla by studovat), zahnala ji matka dělat něco "užitečnějšího" v domácnosti.
• Svého ročního syna umístila matka do žateckého Klokánku s tím, že je závislá na drogách a chce nastoupit léčení. Uvedla, že při nedostatku drogy je agresivní, a obává se, aby dítěti neublížila. Léčbu však nenastoupila a po dobu pěti měsíců se o syna žádným způsobem nezajímala. Nyní je chlapec již v péči budoucích osvojitelů.
• Z žateckého Klokánku přešla do péče budoucích osvojitelů i osmiměsíční holčička, kterou matka ve třech měsících odložila přede dveře křesťanského sdružení a přestala se o ni zajímat. V říjnu 2001 porodila syna a sama jej předala do Klokánku s tím, že nemá možnost se o něj starat a přeje si, aby mohl vyrůstat v náhradní rodině se svou starší sestřičkou. Tak se také stalo.

Klokánek – útočiště týraných dětí

Na počátku června telefonovala na FOD se žádostí o radu paní, která uvedla, že dvanáctiletá spolužačka její dcery je asi týrána  otcem a jeho družkou. Dívka se její dceři svěřila, že už to doma nemůže vydržet a že uteče. Našly ji spolu u rybníka, s modřinami v obličeji. Domluvili jsme se, že paní dívku přivede do našeho Klokánku a předtím s ní  navštíví lékaře, což se i stalo. Lékařská zpráva konstatovala nejen množství dalších podlitin po těle, ale i mozoly na kolenou, vzniklé od dlouhodobého klečení. Dívka nám s pláčem sdělila, že maminka jí zemřela v den jejích desátých narozenin.  Od té doby, kdy si otec našel družku, ji oba téměř denně bili pěstí, páskem i jinými předměty. Za trest musela i několik  hodin klečet se zátěží na rukou, nejčastěji  Zlatými  stránkami. Když už to nevydržela a spadla, zbili ji a zkopali. Podlitinu a šrám pod okem jí udělala "teta" fackou a prstýnkem za to, že špatně pověsila ručník. Nesmí vůbec chodit ven a hned po příchodu ze školy  musí pomáhat v domácnosti. Nejvíc ze všeho by si přála žít u babičky  ze strany  maminky. Když  jsme příjem dívky oznámili otci, prohlásil, že si pro dceru okamžitě jede. Připustil, že dostala výprask, protože lže a krade, a že by nejraději bydlela u babičky. To ale není možné, protože jeho družka má rizikové těhotenství a dcera jí musí pomáhat. Otci jsme vysvětlili, že dívka se odmítá vrátit domů a že v Klokánku  jakožto zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc  může zůstat i bez jeho souhlasu až do doby, než rozhodne soud. Ihned jsme kontaktovali sociální pracovnici, která měla pohotovostní službu na telefonu, i policii. Druhý den OPD prověřilo podmínky u babičky, a protože bylo vše v pořádku, podalo návrh na předběžné svěření dívky do její péče, čemuž soud vyhověl. A tak k naší velké radosti si ještě téhož dne večer  šťastná babička svou neméně šťastnou vnučku odvedla domů. Kéž by  všem týraným dětem přišla pomoc tak rychle a účinně!

Místo Klokánku ústav a odtržení sourozenců!

Po nabytí účinnosti výše zmíněné novely snad už nebude docházet k traumatizaci dětí, když kromě svých rodičů přijdou i o své sourozence. To se k naší velké lítosti a rozhořčení úplně zbytečně stalo čtyřem dětem z našeho pražského Klokánku.  Roční Martinku, dvouletého Jarouška, sedmiletou Lucinku a devítiletou Evičku jsme přijali dne 13. února 2001 na žádost rodičů. Z důvodu bytové a hmotné nouze rodiny totiž OPD Teplice podalo návrh na ústavní výchovu všech čtyř sourozenců, čemuž chtěli rodiče zabránit. Sami strávili dětství v ústavní výchově a nebyli schopni přijatelně zajistit péči o děti. Sourozencům se v Klokánku hned zalíbilo a rychle si tu zvykli. Mezi nimi a oběma tetami, které se o ně po týdnu střídavě staraly, se vyvinul vřelý citový  vztah.  Děti začaly rychle dohánět své zpoždění, u starších dvou se výrazně zlepšil i školní prospěch. Sourozenci mezi sebou měli mimořádně silnou citovou vazbu. Starší děvčata pomáhala s péčí o malé sourozence a všichni obdivovali, jak hezky se k sobě chovali. Tety je hodnotily jako mimořádně hodné děti. Po více než půl roce však rodiče pobyt dětí u nás ukončili. Krátce nato sociální péče dospěla k závěru, že hmotná péče rodičů je naprosto nedostatečná. Marně jsme žádali, aby  předběžné opatření znělo na Klokánek, kde děti tak dobře prospívaly a navázaly pevné citové vazby. Martinka byla na návrh orgánu sociálně-právní ochrany OÚ Teplice umístěna do kojeneckého  ústavu, ostatní tři děti skončily v Diagnostickém ústavu v Liberci – mezi dětmi s delikvencí a dalšími závažnými poruchami chování. Proč orgán sociálně-právní ochrany  i okresní soud v Teplicích vystavily děti takovému traumatu, nemůžeme dodnes pochopit. Jak se na to dívá MPSV?

Hledáme "klokaní rodiče"

Koncem října 2001 byl v Kroměříži otevřen náš třetí rodinný Klokánek a současně první Klokánek, kde teta a strýc pečují o děti ve svém bytě, v tomto případě v krásném rodinném domku se zahradou (první dva – v Žatci a Dolním Benešově – jsou provozovány v našich služebních bytech). Princip je však stejný – teta a strýc jsou našimi zaměstnanci a péči o děti  (dvě až tři na jednoho pracovníka) zajišťují obdobně jako pěstouni v rodinném prostředí do té doby, dokud se děti nemohou vrátit domů nebo dokud pro ně není nalezena trvalá náhradní rodina. Pokud nám to finanční situace dovolí, zejména pokud MPSV přijme tento náš projekt, chceme zřídit desítky takových rodinných Klokánků. Kromě vhodných bytových podmínek je nezbytný dobrý  vztah k dětem, zkušenosti s výchovou dětí a schopnost vytvořit jim přívětivé, chápající a bezpečné rodinné prostředí. Vzhledem k náročnosti péče tohoto typu a nutnosti častého sžívání, není vhodné, aby v rodině byly mladší děti, ať již vlastní nebo přijaté. Ty své rodiče ještě potřebují samy pro sebe. Naopak jako velmi vhodní se jeví lidé s dospělými nebo dospívajícími dětmi. Vítáme rovněž zkušenosti s náhradní rodinnou péčí.

"Klokaní rodiče" budeme potřebovat i do našeho Klokánku v blízkosti Prahy, který  se na vlastní náklady rozhodli zřídit manželé Kotalovi rekonstrukcí vily se zahradou (bývalá škola) na čtyři samostatné bytové jednotky. Mnohokrát děkujeme a těšíme se, že tento Klokánek pomůže mnoha dětem  a  že jim v něm bude dobře.

Anonymní miminko, trestní oznámení a pokuta

Sotva utichla aféra kolem "únosu" tří sourozenců ze Zdounek, již je tady aféra další. Dne 8. 11. 2001 ČTK, TV Nova i nejčtenější deníky informovaly, že na Fond ohrožených dětí a jeho předsedkyni Marii Vodičkovou podalo ministerstvo práce a sociálních věcí trestní oznámení proto, že se o víkendu v Kroměříži neoprávněně ujala novorozeněte a snažila se zprostředkovat jeho předání náhradním rodičům. "Fond udělal věc, která mu nepřísluší. Může pouze ohrožené děti vyhledávat, ne zprostředkovávat jejich osvojení," uvedla ředitelka odboru sociální politiky ministerstva Marie Kudlová.

Co se vlastně stalo? Poprvé v naší novodobé historii matka dítě, porozené anonymně mimo zdravotnické zařízení, nezahodila  do popelnice ani neodložila někam, kde ho někdo objeví jen čirou náhodou. Dva dny o ně pečovala a pak je s podmínkou zachování anonymity předala Fondu ohrožených dětí. Člověk by očekával, že oficiální místa vyjádří uspokojení. Ale omyl! Lenka Průšová z ministerstva práce a sociálních věcí, nejvyššího orgánu sociálně-právní ochrany dětí u nás, reagovala v MFD dne 2. 11. 2001 takto:  "Budeme vyrábět lidi bez identity. Fond si dělá, co chce. Podle zákona měl o dítěti informovat úřady ihned, jakmile se o něm dozvěděl, ale neudělal to. Žadatelům o osvojení upřel právo znát alespoň základní informace o dítěti, které přebírají."

Jak to bylo s Adélkou?

O utajovaném miminku jsme se dozvěděli v pondělí 29. října, kdy nám matka telefonovala z mobilu. Uvedla, že v sobotu porodila holčičku, o kterou by se nedokázala postarat. Prosila nás, abychom dítě převzali a zajistili mu rodinu, kde se bude mít dobře. Trvala na zachování anonymity a nabízela, že asi za týden pojede do Prahy a  Adélku, jak dcerku pojmenovala, na Fond přinese. I když nás ujišťovala, že dítě je v naprostém pořádku, bylo zřejmé, že čekat další týden by bylo riskantní. Matka byla plačtivá a zjevně ve velkém stresu. Proto jsme se snažili nabídnout jí takovou variantu, která by pro ni byla přijatelná, tj. neohrozila její anonymitu, a současně miminku co nejdříve zajistila lékařskou péči. To se nakonec podařilo – během čtyřiadvaceti hodin od prvního kontaktu jsme matku i s dítětem na smluveném místě naložili a převezli k našemu zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc v Kroměříži, které poskytuje rodinnou péči.  Zde nám matka holčičku předala. Jakmile se vzdálila, okamžitě jsme zavolali dětskou lékařku a sociální pracovnici. Lékařka konstatovala celkově velmi dobrý  stav novorozence, ale pro neodborně ošetřený pupíček doporučila hospitalizaci. Marně jsme se snažili přesvědčit sociální  pracovnici okresního úřadu, aby děťátko z nemocnice vrátila do našeho Klokánku, kde by v rodinném prostředí mohlo být až do té doby, než by  bylo předáno do péče budoucích osvojitelů (vytypovaných příslušnými státními orgány). Třetího dne bylo děťátko dáno do Kojeneckého ústavu v Kyjově.

Adélka už je v rodině

Teprve když jsme se dozvěděli, že holčička byla tzv. rychlým předběžným opatřením umístěna v kojeneckém ústavu, kontaktovali jsme mladé manžele zařazené v seznamu prověřených osvojitelů, zda by miminko nechtěli převzít do tzv. péče třetí osoby. Ti nadšeně souhlasili a ihned podali k soudu návrh.  Okresní soud v Kroměříži jej dne 9. 11. 2001 zamítl s následujícím odůvodněním: "Jedná se o novorozené dítě velmi rizikové skupiny, protože není znám původ dítěte a anamnéza. Péče  o nezletilou vyžaduje za tohoto stavu trvalý, celodenní dozor odborného zdravotnického personálu, aby bylo u nezletilé vyloučeno poškození zdraví. Umístění nezletilé do péče osob, které nejsou z objektivního hlediska schopny takovou péči zajistit, nelze proto připustit. Svěření nezletilého dítěte do péče laických osob nelze stavět jako prioritní před zdravotním stavem dítěte, neboť by, i když neúmyslně, mohlo dojít k ohrožení zdraví či dokonce života dítěte. Umístění dítěte do konkrétní rodiny může být provedeno teprve tehdy, až to dovolí zdravotní stav dítěte samotného."

Předtím dne 6. 11. 2001 tatáž soudkyně zamítla  i návrh naší "klokaní  tety" na svěření holčičky do její výchovy.

Přitom ve zprávě ošetřujícího lékaře MUDr. Sedláka z dětského oddělení nemocnice v Kroměříži ze dne 31. 10. 2001 se konstatuje, že se jedná o novorozené dítě zhruba pět dnů staré, dobře živené, lehce opruzené, s neošetřeným pupkem bez známek zánětu, okolí pouze otlačené. Lékařka MUDr. Frajtová, která holčičku vyšetřila ještě v Klokánku ihned po jejím přijetí, ve své zprávě ze dne 1. 11. 2001 uvádí, že se jedná o několikadenního novorozence v celkově dobrém stavu. Vzhledem k neodborně ošetřenému pupku rozhodla o hospitalizaci. V souvislosti s vyšetřením dítěte si prohlédla i zařízení bytu v Klokánku, vybavení pro novorozence a kojence, a žádné závady neshledala.

Proti zamítavému rozhodnutí podali manželé odvolání, o kterém ke dni uzávěrky zpravodaje nebylo ještě rozhodnuto.

Podle platného zákona o rodině i podle Úmluvy o právech dítěte má péče v rodině jednoznačně přednost před výchovou ústavní:

Úmluva o právech dítěte v preambuli výslovně uvádí, že v zájmu svého harmonického vývoje musí dítě vyrůstat v rodině, v atmosféře štěstí, lásky a porozumění.

Podle § 46 odst. 2 zák. o rodině je soud před nařízením ústavní výchovy povinen zkoumat, zda výchovu dítěte nelze zajistit náhradní rodinnou péčí, která má přednost před výchovou ústavní. Pominou-li  po nařízení ústavní výchovy její důvody nebo lze-li dítěti zajistit náhradní rodinnou péči, soud ústavní výchovu zruší.

Podle § 45 odst. 1 zák. o rodině vyžaduje-li to zájem dítěte, může soud svěřit dítě do výchovy jiné fyzické osoby než rodiče, jestliže tato osoba poskytuje záruku jeho řádné výchovy a se svěřením dítěte souhlasí. Podle § 45 odst. 2 zák. o rodině je možno dítě svěřit i do společné výchovy manželů.

Adélka byla dne 13. 12. 2001 předána do péče náhradní rodiny, kterou vytypoval stát. Na následující den bylo ohlášeno, že případ Adélky bude natáčet Klekánice.

Z výzkumů o ústavní deprivaci

V této souvislosti považujeme za potřebné připomenout naše i zahraniční výzkumy potvrzující zhoubné následky ústavní výchovy, které jsou tím horší, čím je dítě menší:

Doc. PhDr. Josef Langmeier, CSc., a prof. Doc. PhDr. Zdeněk Matějček, CSc., ve své knize "Psychická deprivace v dětství" uvádějí:

"Mimořádně těžké reakce dětí na odchod matky, která dosud své dítě v ústavu ošetřovala, popsali Spitz a Wolfová (1964) jako tzv. syndrom "anaklitické deprese". Děti do té doby usměvavé, roztomilé, spontánně aktivní a v přátelském, volném kontaktu s okolím, stávají se nápadně plačtivými, smutnými nebo bázlivými, při pokusu o kontakt se zoufale tulí k dospělému, dožadují se pozornosti, přestávají si aktivně hrát. V dalším období se prohlubuje mrzutá nálada a dráždivost dítěte. Přiblíží-li se někdo, dítě křičí – na odchod dospělého již nereaguje. Postupně mizí plačtivost a prohlubuje se odvrat dítěte od okolí: leží v postýlce s odvráceným obličejem nebo v patognomické pozici na břiše. Apatie a autismus se v dalším průběhu stupňují, dítě nabývá strnulého, "zamrzlého" či melancholického výrazu, sedí nebo leží dlouhé hodiny nehybně s očima široce rozevřenýma, letargicky, jako by ani nevnímalo okolí. Někdy jsou přidruženy "autoerotické" aktivity. Kontakt s dítětem je stále obtížnější a nakonec nemožný. Vývojový kvocient stále klesá, dítě ubývá i na váze, objevuje se nespavost a nápadně zvýšená náchylnost k respiračním infekcím a k ekzémům.

Anglický tým ( J. Robertson – J. Bowlby 1952, 1957) sledoval reakce dětí ve věku od 1 do 24 měsíců. Zjišťují tři typické fáze v chování dětí odloučených v tomto věku poprvé od matek a umístěných v neosobním prostředí ústavu (dětském domově, sanatoriu nebo nemocnici):

1.    Fáze protestu, kdy dítě křičí a zmítá sebou, volá matku a čeká na základě své předchozí zkušenosti, že ona bude na jeho křik reagovat.

2.    Fáze zoufalosti, kdy dítě postupně ztrácí naději na přivolání matky, křičí méně a odvrací se od okolí ve stavu hluboké stísněnosti.

3.    Fáze popření touhy po matce, kdy potlačí své city k matce a buď se připoutá k někomu, kdo je ošetřuje, nebo – nemá-li nikoho k dispozici – ztrácí vztah k lidem a upoutává se spíše na věci.

...Naše pozorování svědčí o tom, že separační reakce batolat umístěných do ústavu jsou časté a výrazné, méně však již o tom, že uvedené fáze jsou tak pravidelné. Forma "aktivního protestu", provázeného afektivními výbuchy, agresivitou vůči ostatním dětem, zlomyslnostmi a provokacemi, je patrně méně častá, avšak velmi nápadná a obtížná z hlediska vychovatelů. Forma útlumová, vyznačená apatií, autistickými tendencemi a smutkem, jež nejspíše by mohla být pokládána za předstupeň anaklitické deprese, je patrně častější, avšak snáze ujde pozornosti, neboť nepůsobí takové obtíže v kolektivní výchově." (konec citátu z knihy Psychická deprivace v dětství).

Výše uvedené potvrzuje i výzkumná práce prof. PhDr. Jarmily Koluchové, CSc., "Diagnostika a reparabilita psychické deprivace", vydaná v r. 1990 Univerzitou Palackého Olomouc, v níž se uvádí:

"...Když jsme před 30 lety začínali psychologicky a psychiatricky vyšetřovat děti v ústavech sociální péče pro mentálně postižené, tedy nevzdělavatelné, setkali jsme se tam s takovými, které byly podle našeho vyšetření i podle názoru zkušených vychovatelek primárně normální nebo jen zcela lehce postižené. Ústavním prostředím, v němž žily od narození nebo od útlého věku, byly však natolik deprivovány, že se jevily perspektivně jako nevzdělavatelné a s diagnózou imbecilita byly ve třech letech navrhovány do ÚSP."

Jakého trestného činu jsme se dopustili?

Nevíme. Možná to neví ani MPSV, soudě podle toho, že na naše otázky, jaký konkrétní zákon jsme porušili, jakého trestného činu jsme se dopustili a jak jsme měli postupovat,  vznesené v článku "Mrtvé dítě, dobré dítě?", neodpovědělo. Dne 21. 11. 2001 dokonce na případ vydalo informační embargo. Ani policie se nám dosud neozvala. Na náš výše jmenovaný článek reagovalo MPSV článkem s názvem "Umíme ctít právo?", z něhož  si dovolujeme citovat (oba články byly uveřejněny v MFDnes dne 15. 11. 2001 a v plném znění je můžete nalézt na našich internetových stránkách www.fod.cz): "Paní Vodičková a "její" Fond ohrožených dětí vedou rozsáhlou dezinformační kampaň... Pokud dojde k usmrcení novorozeněte matkou, jedná se o mimořádnou situaci, kterou zohledňuje i trestní zákon... Dítě, které se narodilo mimo systém a od počátku je nechtěné, je i dítě ohrožené, proto nemůže státní orgán být spokojen. Pokud FOD slíbil matce, že dítěti zajistí rodinu, uvedl ji v omyl. Paní Vodičková dobře zná své pověření k sociálně-právní ochraně, kdy může pouze děti vyhledávat. FOD, a ani žádný jiný nestátní subjekt, nemá pravomoci provádět zprostředkování osvojení. Tuto činnost zajišťuje pouze stát. Matka byla uvedena v omyl pracovníky FOD, kteří jí tuto možnost přislíbili... I člověk neznalý  věci bude uvažovat o tom, kde matka vzala telefonní číslo na JUDr. Vodičkovou a že s ohledem na dobu uplynulou od porodu do předání dítěte FOD měla dost času a možností se dítěte zbavit, a neudělala to. Z časového sledu událostí je patrné, že došlo k určité přípravě na předání dítěte, a lze se jen dohadovat, zda FOD chtěl nebo nechtěl postupovat dle platného zákona, zda matka byla v těžkém stresu a jaké nebezpečí z její strany hrozilo dítěti... Je pochopitelné, že pokud matka byla uvedena v omyl v "zájmu zachování života dítěte" a bylo jí přislíbeno, že dítě nebude umístěno do zdravotnického zařízení pro děti, a FOD pro toto dítě vytypoval náhradní rodiče, ač toto je v pravomoci státu, a nyní medializuje problém zcela bez ohledu na matku a dítě, nemůžeme vyloučit, že se jedná o trestnou činnost. Matka, která takové skandalizování tohoto postupu jistě sleduje, nyní může být ohrožena ve své psychice... "Nalezená" holčička půjde do náhradní rodiny zcela v souladu se zákonem č. 359/99 Sb. ve lhůtách určených tímto zákonem, které respektují postupy při zprostředkování náhradní rodinné péče obsažené v mezinárodních úmluvách, jimiž je Česká republika vázána a které právě proto nelze krátit. Dítě bylo ohroženo na životě a dalším vývoji. Jeho věk a faktická zdravotní situace vyžadovaly péči zdravotnického zařízení."

Zná MPSV naše pověření?

Zdá se, že o tom můžeme pochybovat. Není totiž pravda, jak tvrdí jeho představitelé, že ohrožené děti můžeme pouze vyhledávat. Mimo jiné jsme totiž pověřeni "vykonávat činnosti směřující k ochraně dětí před škodlivými vlivy a k prevenci těchto vlivů" – to je tak široké pověření, že zahrnuje prakticky celou sociálně-právní ochranu, včetně zprostředkování náhradní rodinné péče (o které stejně nakonec musí rozhodnout soud). Ústavní deprivace je jistě škodlivý  vliv a nalezení náhradní rodiny je bezesporu prevencí a odstraněním tohoto škodlivého vlivu. Tento výklad ostatně potvrzuje i odpověď pana ministra Špidly  ze dne 15. 2. 2000 čj. 21-45562/99 na náš dotaz ze dne 28. 11. 1999, která část sociálně-právní ochrany není činností směřující k ochraně dětí před škodlivými vlivy a k prevenci těchto vlivů. Odpověď pana ministra zní: "Jako příklad uvádíme funkci poručníka, pokud jím bude okresní úřad, a péče o dítě bude zabezpečena jiným způsobem, nebo příklad výkonu funkce opatrovníka ve věcech, kdy život, zdraví a příznivý vývoj dítěte nejsou ohroženy (např. v řízení o určení otcovství, při správě jmění dítěte) apod." O funkci opatrovníka ani poručníka však v tomto případě rozhodně nešlo. Z toho tedy vyplývá kouzlo ze strany MPSV jistě nechtěného – pověření, které nám vydalo, se vztahuje na veškerou sociálně-právní ochranu dětí, jejichž život, zdraví a příznivý vývoj jsou ohroženy.

Znají "mluvčí" MPSV platné zákony?

Podle zákona o matrikách je nutno narození živého dítěte oznámit do sedmi dnů – matka tak dokonce může učinit i později, jakmile je toho schopna. Narození je povinen oznámit lékař, porodní asistentka či osoba, která při porodu působila. Není-li taková osoba, pak jeden z rodičů. Žádný zákon neukládá oznamovací povinnost tomu, kdo se o narození dítěte dozví z mobilního telefonu. Protože matka zůstala v anonymitě i vůči nám, těžko jsme mohli informovat jiný okresní úřad než ten, na jehož území nám  dítě předala. Záhada, kde matka vzala telefonní číslo předsedkyně FOD, je snadno vysvětlitelná – nejprve telefonovala na naši pevnou linku  (dle jejího sdělení na základě pořadu ČT 1 "Na stopě" o anonymních porodech, kde byla naše čísla uveřejněna) a tam jí dali mobilní telefon na předsedkyni, protože takový případ jsme dosud neřešili. Není nám jasné, jak MPSV přišlo na to, že pracovníci FOD uvedli matku v omyl tím, že jí  přislíbili, že dítě dají do osvojitelské rodiny – nic takového jsme nikdy neřekli. Ostatně dítě jsme po dohodě s ní umístili v našem zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, a ne v  rodině, která by je chtěla osvojit. Matce jsme vysvětlili, že  zůstane-li v anonymitě, nemůže podepsat souhlas k přímé adopci,  a proto adoptivní rodinu vybere stát. K názoru MPSV, že je trestné, pokud bychom "v zájmu zachování života dítěte" matku uvedli v omyl tvrzením, že dítě nebude umístěno do zdravotnického zařízení, ale do rodiny,  nutno konstatovat, že v zájmu zachování života jakéhokoli člověka lze potencionálního vraha beztrestně uvést v omyl a že takové jednání nenaplňuje skutkovou podstatu žádného trestného činu. My jsme ovšem nikdy ani v náznaku neuvedli, že matka by Adélku zabila, pokud bychom se s ní nedomluvili. Nic takového jsme si nikdy ani nemysleli. Není nám také jasné, jakou dezinformační kampaň má MPSV na mysli – autorka článku paní Průšová nijak nekonkretizuje, co jsme měli uvést nepravdivě.

Na její článek reagovala v MFDnes  z 20. 11. 2001 paní Světla Magniová z Prahy v komentáři s názvem

"Kašlu na spokojený státní orgán, já chci spokojené dítě",

z něhož si dovolujeme citovat: "Paní Průšová z ministerstva práce a sociálních věcí chce zřejmě zdůvodnit, proč je její práce na ministerstvu nanejvýš důležitá, ale takovými argumenty své setrvání ve funkci pouze zpochybnila. Její sdělení, že pokud dojde k usmrcení dítěte matkou, je to mimořádná situace, kterou zohledňuje i zákon, mne nepřesvědčilo, že jí jde o blaho novorozeněte. Zdůvodnění, že nechtěné dítě je od počátku dítě ohrožené, a proto nemůže být státní orgán spokojen, mi vkládá slova: kašlu na spokojenost státního orgánu, mně jde o spokojenost dítěte a klid matky, která se o ně nemůže postarat a nechce je také nechat státní byrokracii uvěznit v kojeneckém ústavu... stát nedokáže být dost  rychlý a drží dítě v kojeneckém ústavu v době, kdy miminko potřebuje 24hodinovou péči, lásku, pohlazení a konejšivá slova. To mu tato instituce nemůže poskytnout, protože sestřičky jsou pouze zaměstnanci a nemohou se citově na procházející děti vázat. Uvažování paní Průšové jde ovšem jinudy. Ji spíš zajímá, kde matka vzala telefon na paní Vodičkovou a že matka měla dost času a možností se dítěte zbavit a neudělala to. Zajímá mě, jak to myslela a jak se matka podle ní měla dítěte zbavit!?... A že matka může být ohrožena na své psychice skandalizováním tohoto postupu, o to se právě paní Průšová horlivě stará. A v žádných mezinárodních úmluvách, jimiž je Česká republika vázána, není  uvedeno,  že novorozeně musí před adopcí protrpět dlouhodobý pobyt v kojeneckém ústavu. Ať se paní Průšová se stejnou horlivostí pokusí navrhnout změnu špatného zákona o adopci. Nechtěné dítě potřebuje novou maminku ihned, a ne až to státní orgán uzná za vhodné."

Za dobrotu na žebrotu

Rozhodnutím ministerstva práce a sociálních věcí  ze dne 7.12.2001 byla Fondu ohrožených dětí uložena pokuta ve výši 200 000 Kč (v maximální možné výši) za údajné porušení zákona o sociálně-právní ochraně dětí č. 359/99 Sb., kterého jsme se měli dopustit tím, že jsme

a)    v nejméně třech případech zprostředkovali náhradní rodinnou péči,

b)   neoznámili bez zbytečného odkladu okresnímu úřadu skutečnost, že jsme se dozvěděli o dítěti (nalezené Adélce), o jehož výchovu nemají rodiče zájem,

c)    do 15 dnů neoznámili otevření nových zařízení Klokánek v Bílé Vodě a v Milovicích,  jak je prezentováno ve Zpravodaji FOD č. 2/2001,

d)   porušili práva dítěte, žijícího v zařízení sociálně-právní ochrany v případě desetileté dívky, která údajně na základě neobjektivního zjištění pracovníků zařízení Klokánek nebyla vrácena pěstounům, ale předána do péče zařízení Klokánek v Praze 8. Poté jí neměly být umožňovány návštěvy přesto, že dívka po takovém kontaktu toužila.

Proti tomuto rozhodnutí jsme podali rozklad, neboť ve skutečnosti jsme žádné ustanovení zákona o sociálně-právní ochraně neporušili. V uvedených třech případech jsme pouze rodičům a poručníkovi  doporučili vhodné osoby, do jejichž péče se sami rozhodli děti svěřit, aby  neskončily v ústavech. Navíc máme  pověření k "výkonu činností směřujících k ochraně dětí před škodlivými vlivy a k prevenci těchto vlivů" –  zprostředkování náhradní rodinné péče je nesporně  činnost směřující k ochraně dětí před škodlivým vlivem ústavní deprivace. Kromě toho jsme zprostředkovali náhradní rodinnou péči ne pro tři, ale pro víc než pět set dětí. I ostatní výtky jsou založeny na nesprávném výkladu zákona a  mnohá skutková tvrzení jsou mylná nebo neúplná. Pokud jde o Klokánky v Bílé Vodě a Milovicích, oproti předpokladům při zadávání Zvláštního čísla zpravodaje do výroby dosud nefungují. Zmíněná nezletilá dívka nám byla do Klokánku svěřena předběžným opatřením soudu vydaným na návrh okresního úřadu, jehož pracovnice s nezletilou před tím hovořila – na rozdíl od policie. Nezletilá je v telefonickém, písemném i osobním kontaktu s pěstouny. Jsme proto přesvědčeni, že našemu rozkladu bude vyhověno.

Sekce pro práva dětí kritizuje ústavní systém v ČR

Pracovní skupina sekce pro práva dětí Rady vlády ČR pro lidská práva, jejímž členem je i FOD, provedla koncem roku 2000 prověrku v celkem 42 zařízeních pro výkon ústavní a ochranné výchovy a na základě toho vypracovala materiál, s jehož zkrácenou verzí bychom Vás nyní chtěli seznámit:

V současné době je krizová situace dítěte, které nemůže zůstat ve svém dosavadním prostředí, řešena nejčastěji jeho předběžným umístěním do ústavní péče, aniž se hledají jiná řešení, zejména svěření dítěte do péče třetí osoby v širší rodině nebo do pěstounské péče cizích osob. Přechodná profesionální pěstounská péče ani tzv. respitní pěstounská péče pouze na dobu pracovních dnů není u nás zatím právně zakotvena (v malé míře ji fakticky zajišťují pouze některé nestátní subjekty v azylových domech pro děti). Ročně je u nás do ústavní péče umísťováno víc než čtyři tisíce dětí (z toho zhruba polovina do kojeneckých ústavů a zdravotnických dětských domovů). Celkem u nás v ústavech vyrůstá víc než dvacet dva tisíc dětí, z toho třináct tisíc v ústavech sociální péče. Současný systém náhradní výchovné péče je v příkrém rozporu se závěry a doporučeními výzkumů v této oblasti i s praxí v zemích EU. Pro děti je umístění do ústavní výchovy značně traumatizující (existuje dokonce odborný termín "šok z umístění") a v jejich psychickém a citovém vývoji je často poškozuje a negativně je ovlivňuje i v dospělosti.

Nedostatky a problémy ústavního systému v ČR:

1)   rozdělení mezi tři resorty – zdravotnictví, školství, práce a sociálních věcí – má za následek:

a)    rozdělování sourozenců podle věku a zdravotního stavu,

b)   časté střídání ústavních zařízení – ze zdravotnických do školských. Tříleté dítě vystřídá čtyři zařízení – kojenecký ústav, dětský domov pro děti do tří let, diagnostický ústav a školský dětský domov,

c)    mimořádně velký nedostatek podnětů u dětí do tří let, které jsou vychovávány ve skupinách až deseti dětí stejného věku na jednu sestru a nemají možnost čerpat podněty od starších dětí,

d)   velmi časté střídání personálu pečujícího o děti ve zdravotnických zařízeních. O jedno dítě vyrůstající zde od narození do tří let pečuje postupně nejméně 28 zdravotních sester – děti podle věku a stupně svého vývoje přecházejí zpravidla do sedmi samostatných oddělení,  přičemž v každém se střídají čtyři sestry.

2)   nevhodné typy ústavních zařízení i v rámci resortu školství mají za následek:

a)    rozdělování sourozenců i v rámci soustavy školských zařízení podle věku, pohlaví, mentální úrovně a výchovných problémů do dětských diagnostických ústavů, diagnostických ústavů pro mládež, dětských domovů, zvláštních škol internátních, dětských výchovných ústavů, výchovných ústavů pro mládež,

b)   zbytečnou diagnostiku dětí bez poruch chování a jejich společnou výchovu s dětmi se zkušenostmi s kriminalitou, drogami, alkoholem a prostitucí,

c)    chybí zařízení pro děti se závislostmi a s těžkými poruchami chování a jasně vymezená diferenciace výchovných ústavů podle přísnosti režimu,

d)   děti, které ukončily základní školní docházku, jsou často umísťovány do výchovných ústavů, i když nemají žádné poruchy chování.

3)   různá úroveň péče i v rámci jednoho typu zařízení:

a)    zařízení se liší jak materiálním vybavením (ložnice po deseti dětech i pokojíky pro dva nebo jedno dítě), tak i ve vztahu k vychovatelům (od tykání a oslovování jako teta a strejda až po vykání a oslovování pane vychovateli),

b)   různý je počet dětí ve skupinách, od osmi do patnácti na jednoho vychovatele,

c)    za různých podmínek je používána tzv. záchytná izolace, bez standardního vybavení, často nemá ani WC, někdy bývá i ve sklepě,

d)   různé jsou i možnosti dětí poznávat normální život, od umožňování tzv. hostitelské péče po skleníkovou výchovu jen v zařízení,

e)    internátní způsob výchovy (tj. absence rodinných buněk) je zcela nevhodný.

4)   k personálnímu obsazení:

a)    vychovatelé nemusí mít na rozdíl od pěstounů psychologické vyšetření ani předkládat výpis, resp. opis z rejstříku trestů,

b)   chybí prevence tzv. syndromu vyhoření,

c)    časté střídání služeb vede k tomu, že i v DD rodinného typu je k rodině daleko – zejména noční služba zpravidla jednoho nekvalifikovaného vychovatele na celé zařízení nebo patro je nevhodná.

5)   nevhodné financování podle normativu "na hlavu":

a)    vede k ekonomickému tlaku na plnou obložnost, která je na překážku snaze o zajištění náhradní rodinné péče,

b)    při malé obložnosti dochází k propouštění personálu a spojování výchovných skupin.

6)   další negativní důsledky ústavní výchovy:

Výzkumy i praxe potvrzují, že ti, kteří prožili velkou část dětství v ústavu, často

a)    nejsou schopni integrovat se bez problémů do společnosti,

b)   mají velké problémy při plnění své rodičovské role, jejich děti často končí v ústavní výchově nebo jsou zanedbávány či týrány,

c)    nejsou schopni navazovat trvalé a kvalitní mezilidské vztahy,

d)   dosahují nižšího vzdělání, než umožňuje jejich vrozená inteligence,

e)    vykazují vysokou míru kriminality (muži až 54 % – viz výzkum prof. Matějčka),

f)     dle výzkumu prof. Koluchové až čtvrtina dětí umístěných v ústavech sociální péče jako nevzdělavatelné se tam dostala v důsledku nerozpoznané ústavní deprivace – v podnětném rodinném prostředí by tyto děti byly schopny absolvovat nejen zvláštní, ale někdy i základní a střední školu,

g)    systém odměn a trestů vede k účelovému chování (chovám se dobře, protože z toho budu mít výhodu), což brání rozvoji svědomí jakožto zvnitřněné zábrany před špatným chováním,

h)    zrušení ústavní výchovy trvá řadu měsíců, i když podmínky jejího nařízení již pominuly,

i)      děti odcházejí z ústavní péče po dosažení zletilosti často zcela nepřipravené do života, nezralé, sociálně opožděné,

j)     četnost návštěv rodičů je zcela v kompetenci jednotlivých ústavních zařízení,

k)   už jen sám pojem "nařízení ústavní výchovy" působí dětem stres, nejistotu a pocit jisté stigmatizace.

Pracovní skupina sekce pro práva dětí závěrem navrhla nutnost zaměřit se v prvé řadě na sanaci rodiny včetně možnosti podporovaného a chráněného bydlení, aby děti mohly zůstat ve své vlastní rodině, a teprve není-li to ani pak možné, aby nastupovala náhradní rodinná péče diferencovaná podle potřeb dítěte a situace v rodině, tj. náhradní rodinná péče pouze po dobu pracovních dnů, přechodná rodinná péče, profesionální pěstounská péče, svěření do péče třetí osoby, pěstounská péče a osvojení. Diagnostické a jiné ústavy by měly být určeny pouze pro děti se závažnými poruchami chování, delikvencí a závislostmi na drogách a automatech.

Útěk do Klokánku

Sedmnáctiletá Martina byla ve čtrnácti letech pro neshody s otčímem a následné poruchy chování umístěna do Výchovného ústavu v Počátkách. Tady žádné výchovné problémy neměla, proto ji ředitel podmíněně propustil domů. Začala navštěvovat učiliště v místě bydliště, ale po dvou měsících rozpory s nevlastním otcem gradovaly natolik, že už to doma nemohla vydržet. Na radu naší pracovnice proto  požádala sociální pracovnici okresního úřadu o zajištění internátu. Dostala na výběr dvě možnosti – denní dojíždění z ústavu v Počátkách nebo nástup do výchovného ústavu v místě bydliště v Jindřichově Hradci. Martina si vybrala druhou možnost, protože jí byl přislíben internátní režim. Vzápětí ale s hrůzou zjistila, že do výchovného ústavu s léčebně-výchovným režimem byla přijata jako svěřenka. Musela se podrobit stejnému režimu jako ostatní dívky se závažnými poruchami chování. Po měsíci, kdy neměla ani jednu vycházku (učiliště je v budově ústavu), a navíc jí bylo řečeno, že domů nepůjde ani na Vánoce, protože u ní našli mobil, to již nevydržela a od zubaře utekla domů. S matkou pak přišla do pražského Klokánku se žádostí o přijetí. Do ústavu se prý v žádném případě nevrátí. Ředitelem i péčí o dítě nám bylo sděleno, že podmíněné propuštění už neplatí – dívka přešla do jiného ústavu, který si sama vybrala. Prý věděla, do čeho jde. Kdyby neutekla, za několik týdnů by měla volný režim. Na náš dotaz, zda v případě, že by se neobrátila na okresní úřad a nechtěla řešit rodinné problémy, by podmíněné propuštění platilo dál, jsme dostali kladnou odpověď. Po dalších jednáních byl Martině (naštěstí hned druhý den) pobyt doma  obnoven. Otčím přislíbil vyvarovat se výchovných chyb a s Martinou uzavřel příměří.  Kéž jim vydrží co nejdéle!

Odborníci nebo byrokrati?

Po dlouhém rozvažování jsem se odhodlala uveřejnit článek o tom, jak se naše rodinná rada rozhodla přijmout dítě z dětského domova. Upřesním naše přání – "bílá" holčička od dvou do pěti let, popř. sourozenecká dvojice.

Je mi 37 let a manželovi o šest více. Máme dvě vlastní děti ve věku dvanáct a osmnáct let. Před rokem jsme navštívili sociální pracovnici, vyplnili potřebné údaje a čekali, až nás navštíví. Asi po měsíci se návštěva uskutečnila. Sociální pracovnice odcházela velice spokojena a informovala nás, že za tři měsíce bychom měli jít na psychotesty.  Po marném uplynutí čtyř měsíců jsme se připomněli. Sociální pracovnice nám sdělila, že pracoviště, kde jsme měli testy absolvovat, se rozšiřuje o samostatný úsek v kraji a že nás bude o dalším průběhu okamžitě informovat. Když  se nám po měsíci  nikdo neozval, opět jsme telefonovali a čekali na vysvětlení. Dozvěděli jsme se, že všechno je zase jinak a že psychologické testy se opět dělají na  okrese. Byli jsme patřičně rozhořčeni. Na naši otázku, kolik dětí za poslední měsíc umístili, nám bylo odpovězeno: "Ani jedno." Sociální pracovnice nás ubezpečila, že se za nás přimluví, abychom byli přijati přednostně, když jsme tak dlouho čekali. A tak jsme se po půl roce  ze šuplíku místní sociální pracovnice dostali mezi čekatele na psychologické testy.

Po kontaktování pracovnice na okrese jsem se dozvěděla, že veškeré anabáze o přesunu z okresu na kraj a poté obráceně byly vylhané, jakož i tzv. upřednostnění při absolvování testů. Konečně jsme po třech měsících přišli na řadu a testy úspěšně složili. Teď máme v ruce již tři měsíce platné rozhodnutí a jsme neustále přesvědčováni, že děti nejsou, ač dětské domovy jsou plné. Prý je to díky liknavosti soudů. Nechce se mi věřit, že by se státní orgán, který by měl mít jako první zájem na rychlém vyřešení neradostných údělů dětí, choval tak netečně. Možná ano, a v úspěšné spolupráci s lhostejnými sociálními pracovnicemi se žádosti odkládají, čekací lhůty prodlužují a přes množství žadatelů zůstávají dětské domovy přeplněny. PROČ?

Nedivím se, že někteří zájemci o náhradní rodinnou péči rezignují. Můžeme se dočíst, jak důležitý pro vývoj dítěte  je každý den, který prožije v rodinném prostředí mimo dětský domov. Kompetentní pracovníci nevidí důvod spěchat. Nebylo by pro další žadatele příjemnější zprůhlednit jednání a čekací lhůty mezi jednotlivými úkony a postupy zkrátit? Mohla by se najít fundovanější pracovnice, která by v tomto časopise odpověděla, jak tyto postupy mají probíhat? Zároveň bych poprosila další, již náhradní rodiče anebo žadatele o náhradní rodinnou péči, jestli by, pokud mají obdobné zkušenosti, mohli také reagovat na můj článek a napsat své zkušenosti. Po vydání tohoto článku pevně doufám, že nám nebude blokováno ani jinak úřady znepříjemňováno umístění děťátka do naší rodiny.    

Rodina Palmeova, Hejnice

"Oni chtěli, abysme umřeli"

Drobounká šestiletá dívenka s velkýma hnědýma očima sedí schoulená, dívá se strnule a nepřítomně někam mimo a hovoří pomalu a tiše, jakoby pro sebe:

"Když jsem byla u tý starý mámy, tak jsme tam byli pořád sami. A pořád jsme měli hlad. Ani jsme si nehráli, ani jsme nechodili ven, nic. Jenom jsme pořád leželi na zemi. Oni nám neudělali postýlku, tak jsme museli ležet na zemi. Ani jsme nic nejedli. Oni nám nedávali nic jíst, jenom chleba a vodu. A to přece nejde, jenom chleba a vodu. Oni chtěli, abysme umřeli." Teprve na dotaz, kdo to chtěl, že to snad není možné, ožije a řekne s důrazem a údivem, že to tazatelka nechápe: "No přece ty starý rodiče to chtěli, ale Románek (její dvouletý bratříček), ten to nechtěl," a zase pokračuje tím svým tichým,  monotónním způsobem: "O Románka já jsem se starala. A pořád jsme se báli, že nás budou bít. Ta máma byla moc zlá a ten táta byl taky zlej. Bila mě až do krve, až do žíly... Ale pak tam přišlo moc lidí a  zachránili nás a dali nás do školky (předškolní oddělení dětského diagnostického ústavu). Až já budu velká, tak už snad konečně bude v hrobečku."

V rámci trestního řízení proti rodičům se holčička podrobila psychologickému vyšetření. Podle jeho závěru na ní týrání nezanechalo mnohem těžší následky jen proto, že navázala pevné citové vazby v náhradní rodině a svou úzkost a nenávist vůči rodičům dokázala kompenzovat fantazií. Tak např. na dotaz, kde jsou ti staří rodiče nyní, odpověděla: "Já jsem jednou vzala lefa, dala jsem je do tmy a von je sežral."

V testu začarované rodiny (dítě má nakreslit členy rodiny jako zvířata) nebyla schopna nalézt zvíře, ke kterému by své rodiče mohla připodobnit. Nakreslila je tedy jako věci – matku jako Rubikovu kostku (při interpretaci naznačovala kroutivý pohyb rukou a uvedla, že ji může zničit), otce jako traktor (který narazí a rozlomí se). Ostatní osoby již nakreslila jako zvířata – zadání tedy porozuměla dobře. Sebe jako motýlka (snad aby mohla snadno uniknout), bratříčka jako zajíčka s plnou nůší vajíček (snad aby už nikdy neměl hlad) a náhradní matku jako berušku, o které řekla, že jí leze po ruce a neštípne ji.

Z trestního spisu dále vyplynulo:

Matka dceru od narození nenáviděla, prý si přála chlapce. Svědci potvrzovali surové bití, nadávky, odpírání stravy  a křik matky,  že ji stejně  jednou zabije. Jedna ze svědkyň byla přítomna tomu, když matka dceři poručila, aby vylezla do okna a skočila pro bačkůrku, kterou ztratila venku. Svědkyně dítě, které již v hrůze lezlo na parapet, strhla a matce se snažila domluvit. Ta ale začala dceru surově tlouct po hlavě. Holčička pak utekla na chodbu a ještě dlouho tam v děsu křičela. Jindy před ní matka schválně jedla pomalu a s požitkem šunku, dala jen synovi a k hladové a podvyživené dceři pronesla, že  nedostane nic, ať chcípne.

Jiná svědkyně vypověděla, že matku znala od vidění. Jednou ji potkala s dcerkou, které tekla krev z nosu i z úst. Holčička najednou ke svědkyni přiběhla, chytla se jí křečovitě za ruku a chtěla s ní odejít. Matka ale dceru odvlekla pryč.

Děti byly často samy doma a plakaly hlady. Sousedé by jim rádi dali najíst, ale bylo zamčeno. Celotýdenní školka opakovaně upozorňovala oddělení péče o dítě, že  se matka k dceři chová hrubě, cloumá s ní, křičí na ni a nadává jí. Po víkendu či po nemoci se holčička vracela vždy velmi zubožená. Na upozornění, že jí dítě může být odebráno, se matka tvářila netečně. Dále školka uvedla, že holčička mívá záchvaty děsu, např. i z křoví a ze psů na vycházce. OPD však nařídilo pouze dohled a  děti ponechalo  v rodině ještě dlouhé tři roky. Nakonec ji zachránilo jen to, že rodiče byt na několik dní opustili. Věruška vylezla do otevřeného okna v šestém patře a křičela o pomoc. Teprve pak přijeli požárníci, policie a sociální péče a obě děti umístili do ústavů – každé jinam. Holčičku podle věku do dětského diagnostického ústavu, chlapce do zdravotnického dětského domova. Od té doby se už nikdy nesetkali. Věrka pak na něj ještě dlouho vzpomínala. Románek byl jako batole brzy osvojen, ona na novou mámu čekala v ústavu ještě rok a půl. Jednou večer jí pak řekla: "Když jsem byla v tom Krompachu, tak jsem tam každý den brečela. Protože jsem moc chtěla tu novou maminku a strašně jsem se bála, že už žádnou nedostanu. Ale pak jsi přišla ty a ty jsi si mě vybrala a já jsem si vybrala tebe. A teď už budeme pořád spolu."

Matka byla odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody  na pět a půl roku, otec na tři roky. Oba byli zbaveni rodičovských práv.

Autobiografie "Děti na zabití"

Před měsícem vyšla unikátní autobiografie dnes již dvaaosmdesátileté autorky paní Milady Golobové, která od svých šesti let byla se svým o dva roky mladším bratříčkem krutě týrána otcem a nevlastní matkou. Sama o tom v předmluvě říká: "Úmyslem napsat tuto práci jsem se zabývala již delší dobu, ale k uskutečnění mne přivedly až zprávy o stále se množících případech týrání dětí. Když nám maminka za záhadných okolností zemřela ve věku 31 let, otec se vzápětí oženil s dívkou o 15 let mladší. Nová "maminka" byla sice hezká, jenže primitivní, pologramotná a neuvěřitelně krutá a bezcitná. Projevovaly se u ní sadistické sklony, které jsme my děti pocítily v plné míře. Prožily jsme neuvěřitelná utrpení, ať už šlo o bití, hlad, zimu, šestileté věznění v "kumbále" i týrání psychické.  Otec, slaboch, plně ve vleku své ženy, nám absolutně v ničem naši zoufalou situaci neulehčil... Nikdo nic nevěděl, vždyť se to všechno odehrávalo za zavřenými dveřmi rodinného domku, a také by neuvěřil – šlo o dobu demokratické republiky Masarykovy, péče o děti byla dobře organizována. Jaká musí být situace nyní, kdy máme k demokratickému uspořádání daleko. Všechny popisované události jsou skutečné. Spíš jsem ty nejdrastičtější scény vynechala, neboť se ani nedají popsat..."

Strhující vyprávění o děsivém dětství je doplněno fotografiemi obou sourozenců z doby, kdy ještě žila jejich maminka i z doby, kdy na její místo nastoupila macecha - jaký to rozdíl!

Kéž by se s touto knihou seznámila nejen široká veřejnost, ale i všichni ti, kdo jsou povoláni zachraňovat týrané děti a pomáhat jim –  pracovníci péče o děti, soudů, policie, dětští lékaři i učitelé. Zdráháme se uvěřit, že rodiče, navenek dokonce spořádání, se mohou tak strašně chovat k vlastnímu dítěti a že dítě je schopno snášet neuvěřitelné útrapy, aniž by to dalo najevo. Zdráháme se uvěřit, že je u nás týráno nejméně dvacet tisíc dětí a že padesát z nich nepřežije.

Knihu vydalo nakladatelství Návrat domů z našeho popudu a dodalo nám dva tisíce výtisků za výrobní cenu. Ty se pokusíme předat zmíněným pracovníkům OPD, soudů i policie. Z každého výtisku prodaného v knihkupectví jde 30 Kč na podporu našeho projektu Klokánek. Jde o druhé, ale na rozdíl od prvého nezkrácené vydání. Knihu si můžete objednat i u nás. Kéž tato autobiografie napomůže tomu, aby týraných dětí bylo co nejméně a pomoc aby jim přišla včas.

O týrání dětí

Podle odborných odhadů je v České republice týráno nejméně dvacet tisíc dětí. V naprosté většině případů však není týrání odhaleno a trvá po celé dětství dítěte, které obvykle není schopno samo se dovolat pomoci. Několik desítek dětí ročně u nás na následky týrání umírá. Smrtelnými následky týrání jsou nejvíce ohroženy děti kojeneckého a batolecího věku, a to vzhledem ke své zvýšené zranitelnosti a naprosté bezbrannosti. Týrané děti často vůbec nechodí ven ani nenavštěvují žádná kolektivní zařízení. Většinou unikají i lékařskému dohledu. Zdraví a život týraného dítěte tak závisí na všímavosti okolí a včasném oznámení skutečností, které týrání nasvědčují. Od roku 1994 to již není povinnost jen morální, ale i právní, s možností trestního postihu za její zanedbání.

Co je "týrání" z hlediska trestního zákona

Za "týrání" zákon považuje zlé nakládání se svěřenou osobou, vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které postižená osoba pro jeho krutost, bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří. Skutečnost, že nemluvně pociťuje jednání pachatele jako těžké příkoří, lze vyvodit např. z jeho nářku a úlekových reakcí. Trvalost pachatelova jednání je nutno posuzovat v závislosti na intenzitě zlého nakládání; není nutné, aby šlo o jednání soustavné ani aby vznikly následky na zdraví.

Oznamovací povinnost

S účinností od 1. 1. 1994 platí ohledně trestného činu týrání svěřené osoby oznamovací povinnost, jakož i povinnost překazit páchání tohoto trestného činu. To lze učinit i jeho včasným oznámením. Ten, kdo tuto povinnost nesplní, se sám dopouští trestného činu (s trestní sazbou až na tři léta odnětí svobody). Oznámení je nutno učinit orgánům činným v trestním řízení – policii nebo státnímu zastupitelství. Oznamovatel je povinen pravdivě sdělit skutečnosti, které týrání dítěte nasvědčují, aniž by odpovídal za to, zda se spáchání trestného činu podaří či nepodaří prokázat.

Týrané děti

Týrané děti nejsou zpravidla schopny na jednání svých rodičů upozornit a přivolat si pomoc – nejen pro svůj útlý věk nebo strach z následků "žalování" na rodiče, na nichž jsou existenčně a často i citově závislí, ale i proto, že takové jednání považují za normální, protože jiné nezažily. Pro laiky obvykle bývá těžké pochopit, že týrané děti často své rodiče milují a všechnu vinu hledají u sebe. Pro děti je totiž velmi obtížné si připustit, že jejich rodiče je nemají rádi, že jsou jim lhostejné nebo dokonce na obtíž. Mnohem snesitelnější je představa, že rodiče se tak chovají proto, že ony jsou zlobivé a špatné a nic jiného si nezaslouží. To někdy zmate i státní orgány a se zdůvodněním, že dítě má k rodičům vřelý citový vztah, je věc odložena. Praxe však potvrzuje, že děti jsou schopny snášet neuvěřitelně těžké útrapy, aniž by to daly nějak výrazně najevo či si dokonce na rodiče stěžovaly.

Ve zvýšené míře jsou týráním ohroženy děti zdravotně či mentálně postižené i děti neklidné a plačtivé, protože své agresivní nebo nevyzrálé a emočně ploché rodiče více zatěžují a rozčilují.

Kromě zjevných zranění nejčastěji ve formě podlitin, otoků, jizev, zlomenin, vytrhaných vlasů a popálenin lze na týrání dítěte usuzovat i z jeho projevů – nadměrná ustrašenost a lekavost, smutek a depresivní ladění, nebo naopak agresivita vůči okolí a někdy i proti sobě samému či poruchy chování, včetně krádeží jídla. Týrané děti bývají často podvyživené, bledé, slabého vzrůstu, celkově špatně prospívající, nezřídka i v důsledku záměrného odpírání stravy. Někdy jsou nápadné i svým ubohým oblečením a zanedbanou hygienou. Podezření z týrání může nasvědčovat i častý a dlouhodobý pláč dítěte. V praxi se nejčastěji vyskytuje týrání fyzické, spojené prakticky vždy i s týráním psychickým, přinejmenším ve smyslu obav z dalšího týrání. Není však vyloučeno ani týrání pouze psychické – zavírání do temné místnosti, deptání dítěte výhrůžkami, nadávkami, vzbuzováním strachu, výsměchem apod.

Týrající rodiče

Rodiče, kteří týrají své děti, je možno rozdělit zhruba do dvou skupin. V prvé jsou psychopatické osobnosti asociálního charakteru, často s kriminální minulostí a závislostí na alkoholu, drogách či výherních automatech, s rysy agresivity a nezdrženlivosti, s nedostatečně rozvinutými vyššími city. V těchto rodinách dochází nejčastěji ke smrtelným následkům a týrané dítě je zde přímo ohroženo na životě a zdraví. Náprava je obvykle nemožná, takže jedinou záchranou je včasné odebrání dítěte a zajištění náhradní rodinné péče.

Do druhé skupiny patří rodiče navenek spořádaní, avšak osobnostně nevyzrálí, často přetížení, stresovaní, bez dostatečné empatie, kteří nepřiměřeným trestáním řeší zpravidla výchovné či výukové problémy. S těmito rodinami, pokud je vytvořen citový vztah k dítěti, je možno pracovat a popř. i pod hrozbou trestního stíhání je přimět ke změně výchovných postojů.

Praxe potvrzuje, že rodiče, kteří týrají své děti, sami byli často v dětství týráni. Jde o patologický model rodičovského chování, který se často přenáší do dalších generací.

Kdo může být pachatelem

Ustanovení § 215 tr. zák. poskytuje ochranu nejen dětem, ale i osobám zletilým, které z jakéhokoliv důvodu (nemoc, stáří, invalidita, mentální retardace apod.) jsou odkázány na péči jiných osob. Není rozhodné, na jakém základě se péče nebo výchova poskytuje. Může se jednat o povinnost vyplývající ze zákona, soudního rozhodnutí, ze smlouvy atd. Pachateli tohoto trestného činu tedy mohou být nejen rodiče, ale i učitelé, vychovatelé, trenéři, ošetřovatelky, přátelé a známí rodičů týraného dítěte.

Formy týrání

Nejčastější formou týrání je surové bití rukama, pěstí, opaskem, prutem, gumovou hadicí a jinými předměty, kopání, mlácení hlavou o zeď, trhání vlasů, pálení cigaretou, popálení o rozpálená kamna či jiný spotřebič, opaření, svazování, topení, dušení, prudké třesení s malým dítětem, házení s ním do postýlky či po místnosti a odpírání stravy. Za týrání se považuje i opomenutí osobní péče, k níž byl pachatel povinen, jestliže svěřená osoba nebyla vzhledem ke svému věku schopna sama se o sebe postarat – např. zanedbání hygieny dítěte s následkem těžkých opruzenin, neposkytování dostatečné a přiměřené stravy apod.

Odhady a statistika

Přesná statistika týraných dětí neexistuje, neboť právě u tohoto jednání existuje mimořádně vysoké procento skryté kriminality. Odhaduje se, že obdobně jako v jiných evropských zemích je u nás týráno jedno až dvě procenta dětské populace – v přepočtu na absolutní čísla se jedná o dvacet až čtyřicet tisíc dětí mladších patnácti let! Podle odborných odhadů u nás ročně na následky týrání a špatné péče umírá nejméně padesát dětí. Nejvíce jsou vzhledem ke své bezbrannosti a snadné zranitelnosti ohroženy děti kojeneckého a batolecího věku, u nichž bývají smrtelné následky nejčastější.

Podle statistiky ministerstva vnitra bylo u nás v r. 1999 stíháno 14 případů vražd dětí včetně 4 vražd novorozenců matkou, 511 případů úmyslného ublížení na zdraví dítěti, 133 případů týrání dětí a 1065 případů pohlavního zneužívání. Dokonanou sebevraždu spáchalo 8 dětí ve věku od 10 do 14 let.

Lokální výzkum týrání

Lokální pediatrický výzkum týrání dětí u nás proběhl koncem šedesátých let. V období tří let zachytili pediatři v sedmi okresech Východočeského kraje celkem třináct dětí s následky prokázaného týrání v rodině. U devíti dětí (pět kojenců a čtyři děti ve věku od dvou do šesti let) byly zjištěny těžké následky na zdraví. Tři děti (dva kojenci a jeden šestiletý chlapec) zemřely na následky nitrolebního krvácení. U dětí s lehčími následky na zdraví se týrání projevilo mnohočetnými krevními podlitinami na kůži celého těla včetně obličeje. Z těchto dětí bylo jedenáct dívek a dva chlapci. V závěru bylo konstatováno, že jde jen o malý zlomek skutečného počtu případů. Navíc značné procento těch případů, které vyjdou najevo, je pro nedostatek důkazů nebo pro nedůsledně vedené vyšetřování uzavřeno jako nešťastná náhoda.

Jak pomoci týraným dětem?

• nenechávejte si své poznatky o špatném zacházení rodičů s dítětem pro sebe. Situace je obvykle ještě horší, než se jeví zvenčí,
• nasvědčují-li zjištěné poznatky skutečně týrání, učiňte neodkladně oznámení policii. Prověřují se i anonymní oznámení,
• souběžně  informujte orgán sociálně-právní ochrany dětí (dřívější OPD), příp. i některou nestátní organizaci zabývající se ochranou dětí, třeba FOD,
• zjistíte-li ve škole nebo jiném kolektivním zařízení na dítěti stopy týrání, zajistěte lékařské vyšetření, příp. i fotodokumentaci a informujte neodkladně policii a péči o dítě,
• je-li dítě na útěku, odmítá se vrátit domů nebo hovoří o útěku, informujte ho o možnosti přijetí v zařízení pro děti  vyžadující okamžitou pomoc (např. Klokánek FOD), kde může až do rozhodnutí soudu zůstat i proti vůli rodičů. Dítěti velmi pomůžete, pokud ho tam (s jeho souhlasem) přivedete nebo doprovodíte. Samo zpravidla neumí svou situaci řešit  a neví, co si počít,
• nevíte-li si rady, můžete kontaktovat nás nebo jinou nestátní či státní instituci na ochranu dětí.

Chlapec se svěřil po pěti letech

Jedna z našich moravských poboček se věnovala sociálně slabé rodině se třemi dětmi, kde otec byl nezaměstnaný a vůči matce velmi agresivní. Špatný vztah měl i k nejstaršímu osmnáctiletému synovi. Chlapec pak naši pobočku často navštěvoval. Chtěl si vždy popovídat s oběma našimi pracovnicemi, které se ho snažily psychicky povzbudit a zajistit mu potřebné věci zejména do školy. Matka i chlapec v zájmu zachování rodiny jakékoli razantní řešení odmítali. Chlapec byl zjevně velmi nešťastný, uváděl, že otec ho nemá rád, a hovořil i o ostatních svých problémech. Přitom bylo zřejmé, že ho tíží něco, o čem  nemá odvahu mluvit. Jednou se dokonce vyjádřil, že kdyby neměl možnost si u nás popovídat, asi by už dávno spáchal sebevraždu. Až dne 15. 5. 2001 přišel znovu a během čtyřhodinového rozhovoru uvedl, že ho otec od třinácti let pohlavně zneužívá, vždy ráno, když vstává do školy. Jeho jednání podrobně popsal, ale na policii jít nechtěl. Teprve po námitce, že podobná věc hrozí i jeho mladšímu bratrovi, se rozhodl vypovídat. Naše asistentky mu nejprve zajistily azylové bydlení a pak ho doprovodily na policii. Do protokolu zde mimo jiné uvedl: "Naposledy to bylo toto v pondělí, matka nebyla doma... Celou tu dobu jsem prostě nenašel odvahu se s tím někomu svěřit. Znám se dlouho se zástupci Fondu ohrožených dětí, přišli k nám domů, že kdybychom něco potřebovali. Udržoval jsem s nimi dobrý vztah. Tak jsem se rozhodl, že je požádám o pomoc a všechno jsem jim to tam řekl..."

Otec byl vzápětí vzat do vazby. Jeho jednání potvrdila i nejmladší dcera, v jejíž přítomnosti se vše dělo. Rovněž znalecký posudek  z oboru psychologie vyzněl ve prospěch věrohodnosti výpovědi chlapce. Ještě několik měsíců jsme mu pak poskytovali psychickou podporu – kromě traumatu ze zneužívání trpěl obavami, že ztratil celou svou rodinu. Nyní se naštěstí jeho rodinné vztahy zkonsolidovaly. Denně své sourozence a matku navštěvuje, a doufáme, že se po ukončení trestního řízení vrátí domů.

Bičem i kopřivami

Letos na konci července nás telefonicky požádal o pomoc otec tří dětí. Uvedl, že děti se po prázdninovém pobytu u něj odmítají vrátit k matce, které jsou předběžným opatřením svěřeny do výchovy. Synové ve věku tři a šest let a osmiletá dcera uvádějí, že matka je bije kopřivami a strýc s dědou bičem i klackem. Otec dále sdělil, že matka podala návrh na výkon rozhodnutí, a on se obává, že mu děti budou odebrány násilím. Jeho návrh na předběžné opatření, aby mu byly svěřeny do péče, byl zamítnut. Naši nabídku na provedení psychologického vyšetření dětí otec uvítal. Naše psycholožka, která je soudní znalkyní, děti v rodině otce navštívila. Při vycházce a sbírání hub v lese jí děti o bití a nadávkách spontánně (bez přítomnosti otce) vyprávěly. Věrohodnost jejich výpovědí potvrdily i projektivní testy. Bití kopřivami nám matka v telefonickém rozhovoru přiznala, prý je to lepší než třeba vařečkou. Ptala se, co má dělat, když děti mluví sprostě nebo jinak zlobí. Zprávu o psychologickém vyšetření i o rozhovoru s matkou jsme zaslali okresnímu úřadu a okresnímu soudu v Pelhřimově. S odvoláním na tuto zprávu soud vyhověl novému návrhu otce a děti mu předběžně svěřil do výchovy.

Ani jsme nechtěli uvěřit tomu, když nás babička ze strany otce s pláčem informovala, že Krajský soud v Plzni vyhověl odvolání matky a děti jí předběžně vrátil zpět do výchovy. Své rozhodnutí zdůvodnil tím, že děti si v době, kdy byly u matky, na nic nestěžovaly a ani školka a škola si ničeho nevšimly. Soud má proto podezření, že otec děti ovlivnil. Řízení dále pokračuje, děti budou znalecky zkoumány.  Svěří se ještě někomu?

Honzík se už nevzteká

Na doporučení dětské lékařky navštívila naši kroměřížskou pobočku mladá maminka s dvouletým chlapcem. Uvedla, že syn je velmi agresivní, stále křičí, vzteká se a ona s ním nemůže jít ani na nákup. I když sama užívá uklidňující léky, je na zhroucení. Mamince jsme navrhli techniku VTI (videotrénink interakcí). Je to metoda, při níž terapeut natáčí běžné situace v rodině a pak je společně se členy rodiny rozebírá. Důraz je kladen na vyzdvihování a posilování pozitivních prvků chování a komunikace. Proto je tato metoda velmi úspěšná a pro zúčastněné příjemná. Úspěch se dostavil i v tomto případě.  

Celý problém spočíval v tom, že se matka nedokázala na syna tzv. naladit. Stále na něj hovořila a dávala mu spoustu pokynů, kterým chlapec nerozuměl. Podněty syna a jeho snahu o komunikaci přitom jako by nevnímala. Honzík byl z toho nešťastný a reagoval po svém způsobu – obrovským řevem a vztekáním se.

Pomocí kamery, videa a posilováním pozitivních prvků komunikace naše asistentka problém rychle odstranila, a Honzík doslova rozkvetl. Stačilo, že si matka začala všímat toho, co syna zajímá, a že mu začala naslouchat. Postupně se naučila na Honzíka tzv. napojovat verbálně (řečí) i neverbálně (gestikulací, úsměvem, pohlazením, snížením těla), a šlo jí to skvěle. Honzík cítil, že mu maminka rozumí, postupně se uklidnil, a teď je z něj normální spokojené batole. I jeho maminka je šťastná a žádné uklidňující léky už nepotřebuje.

Dětem z Kroměřížska se daří dobře

Na počátku letošního roku mnoho lidí s napětím sledovalo prostřednictvím TV Nova i dalších médií osud tří sourozenců z Kroměřížska. Dvě děvčata a jednoho chlapce ve věku devět, deset a jedenáct let jsme se souhlasem otce přijali do našeho žateckého Klokánku poté, kdy je opustila matka a o děti nebylo řádně postaráno. Soud pak v době, kdy již o ně postaráno bylo, vydal předběžné opatření o jejich umístění do diagnostického ústavu. Děti se mezitím seznámily s pěstounskou rodinou z Duchcova, ve které chtěly zůstat. Soud tam však vyslal soudního vykonavatele, aby je odvezl do ústavu, ale děti mu utekly. Celá rodina se pak téměř dva týdny skrývala a žila v obavě z nového výkonu rozhodnutí. K tomu již naštěstí nedošlo, protože umístění dětí do ústavu bylo krajským soudem v Brně zrušeno. Děti tedy v Duchcově zůstávají i nadále. V nové rodině jsou velmi spokojené, navázaly zde pevné citové vazby a také ve škole dobře prospívají. I když opatrovnické řízení zdaleka ještě není skončeno a znalci jako nejvhodnější řešení vidí svěření dětí do péče babičky ze strany matky (třebaže ji děti zcela odmítají), věříme, že všechno dobře dopadne a děti zůstanou tam, kde si přejí být.

Licenci jsme nakonec dostali

V souvislosti s případem dětí z Kroměřížska nám MPSV dva měsíce odmítalo vydat pověření (licenci) k výkonu sociálně-právní ochrany dětí a proti našim dvěma kroměřížským pracovnicím bylo zahájeno trestní stíhání. Nakonec se všechno vyjasnilo – trestní stíhání obou pracovnic bylo okres-ním státním zastupitelstvím jako nezákonné zrušeno a pověření nám bylo dne 11. 5. 2001 vydáno v plném rozsahu. Z tohoto případu i nynějššího vývoje by mohl vzniknout dojem, že mezi FOD a státními orgány probíhá neustále boj, namísto vzájemné spolupráce ve prospěch dětí. Naštěstí to tak není. Všech 19 okresních úřadů, na jejichž území máme pobočky, včetně OÚ Kroměříž, podalo v souvislosti s dotačním řízením na MPSV kladné vyjádření o naší činnosti i vzájemné spolupráci a přiznání dotace doporučilo. Z toho máme všichni velkou radost. A protože chceme potěšit i Vás, dovolujeme si za všechny citovat alespoň z vyjádření OÚ Ostrava: "Projekt FOD vyhledávání a pomoc ohroženým dětem je dobře personálně a organizačně zajištěn. Spočívá ve včasné a odborně poskytnuté intervenci ve spolupráci s orgánem sociálně-právní ochrany dětí a dalšími státními institucemi. Sociální práce je prováděna převážně v terénu se zaměřením na noční hodiny i víkendy, dále je prováděna sanace rodin, poskytováno bezplatné sociálně-právní poradenství, rodinám nabízena pomoc při jednáních na úřadech, mediace při rozvodových sporech, osvětová činnost aj."

STANOVY FONDU OHROŽENÝCH DĚTÍ

čl. I

Název, sídlo a působnost

Občanské sdružení Fond ohrožených dětí je právnickou osobou. Jeho sídlem je Praha. Svou činnost vyvíjí na území České republiky.

čl. II

Poslání a hlavní směry činnosti

Fond ohrožených dětí (dále jen FOD) je občanským sdružením sdružujícím občany a kolektivy, kteří chtějí pomoci dětem, jež vyrůstají mimo vlastní rodinu v dětských domovech a jiných ústavech či náhradní rodinné péči nebo jejichž vývoj je ohrožen v důsledku nevyhovujícího rodinného prostředí či jinak.

Za tímto účelem zejména:

1)   spolupracuje se státními orgány, organizacemi a institucemi, které se zabývají otázkami dětí a mládeže, upozorňuje je na nedostatky a problémy v této oblasti a navrhuje vhodná řešení, členové FOD aktivně signalizují příslušným státním orgánům konkrétní případy zanedbávaných či týraných dětí, mají-li o tom poznatky,

2)   prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků informuje o těchto otázkách, problémech a možnostech nápravy veřejnost,

3)   získává a vyměňuje zkušenosti z oblasti péče o děti a mládež se zahraničními a mezinárodními organizacemi,

4)   všestranně podporuje rozvoj náhradní rodinné péče, zejména pěstounské péče u dětí, pro které se obtížně hledá náhradní rodina

a)    informováním veřejnosti o těchto dětech,

b)   zřizováním a spravováním objektů (bytů, domů) pro rodiny pěstounů,

c)    poradenskou a hmotnou pomocí pěstounům a dětem v pěstounské péči, pro něž mimo jiné pořádá kulturně-výchovné, vzdělávací, sportovní a rekreační akce,

d)   zajišťováním výměny zkušeností mezi pěstouny v průběhu společných akcí, za tím účelem lze též ustanovit kluby pěstounů, které mohou být součástí pobočky FOD, členy klubu pěstounů mohou být i osvojitelé,

5) zřizuje síť terénních pracovníků, jejichž hlavním posláním je aktivní vyhledávání týraných a jinak ohrožených dětí a napomáhání jim k rychlé a účinné pomoci,

6) pomáhá při vřazování do společnosti dětem, které po dosažení zletilosti odcházejí z dětských domovů a jiných zařízení náhradní výchovné péče, a zřizuje pro ně azylové byty a ubytovny s navazující poradenskou a sociální pomocí.

čl. III

Pomoc veřejnosti

Občané i právnické osoby, bez ohledu na to, zda jsou či nejsou členy FOD, mohou přispět k ochraně ohrožených dětí a zajištění náhradní rodinné péče pro handicapované děti finančním příspěvkem na účet FOD, který bude zveřejněn, jakož i hmotným darem.

čl. IV

Členství a čestné členství

1)   individuálním členem FOD se může stát osoba starší šestnácti let, která se chce podílet na činnosti FOD, kolektivním členem se mohou stát podniky, organizace či jejich složky, které chtějí materiálně nebo jinak pomáhat ohroženým dětem,

2)   členství vzniká doručením přihlášky předsednictvu FOD, které může z vážných důvodů její přijetí odmítnout. Proti tomuto rozhodnutí se lze do patnácti dnů od jeho oznámení odvolat k Členskému shromáždění,

3)   Členské shromáždění a v obdobích mezi jeho zasedáními rada může udělit čestné členství rady FOD významným a veřejně známým osobnostem, které se ztotožňují s posláním a činností FOD a s udělením čestného členství souhlasí. Požádají-li o to, mají čestní členové rady FOD právo zúčastňovat se jejích zasedání s hlasem poradním,

4)   každý člen má právo být informován o činnosti FOD, podávat návrh a připomínky k jeho činnosti, účastnit se zasedání Členského shromáždění nebo členských schůzí pobočky a podle svých možností a schopností se podílet na činnosti FOD,

5)   individuální členové mají právo volit a členové starší osmnácti let též být voleni do orgánů FOD, kolektivní členové mají právo volit prostřednictvím svého zástupce. Kolektivní člen má jen jeden hlas,

6)   povinností členů je jednat v souladu s posláním FOD a podle svých možností pomáhat při ochraně ohrožených dětí. Dále jsou členové povinni nejméně jedenkrát ročně platit členské příspěvky ve výši, kterou si určí sami. Kolektivní člen může místo členského příspěvku složit základní vklad, jehož výše se rovněž ponechává na jeho úvaze. o povinnosti uhradit členský příspěvek je osvobozen člen, který v témže roce přispěl na celonárodní sbírku FOD,

7)   členství zaniká úmrtím individuálního člena nebo zánikem organizace či složky, která byla kolektivním členem, vystoupením člena z vlastní vůle nebo zrušením členství pro závažné porušení členských povinností. O zrušení členství rozhoduje předsednictvo FOD. Proti tomuto rozhodnutí se lze odvolat do patnácti dnů od jeho oznámení k Členskému shromáždění.

čl. V

Orgány FOD

Orgány FOD jsou Členské shromáždění, rada, předsednictvo, předseda, místopředseda a revizní komise.

1)   Členské shromáždění je nejvyšším orgánem FOD. Tvoří je všichni členové FOD, případně přímo zvolení delegáti poboček. Členské shromáždění svolává měsíc předem každoročně v druhém čtvrtletí rada FOD. Rozhodnutí Členského shromáždění jsou pro ostatní orgány a členy FOD závazná.

Členské shromáždění zejména:

a)    rozhoduje o základních otázkách a směrech činnosti FOD, jakož i jakékoli otázce, kterou mu k rozhodnutí předloží rada, předsednictvo, revizní komise, předseda nebo místopředseda. Má právo rozhodovat též o takové otázce, kterou mu k rozhodnutí předloží i jiný člen FOD,

b)   schvaluje plán činnosti FOD, finanční plán a návrhy na využití hmotných prostředků FOD,

c)    schvaluje, doplňuje a mění stanovy FOD,

d)   projednává a schvaluje zprávy o činnosti FOD, jeho rady a ostatních orgánů, zprávy  o výsledku hospodaření a revizní zprávy,

e)    volí na období tří let nejméně sedmičlennou radu a nejméně tříčlennou revizní komisi, předsedu FOD a na návrh předsedy místopředsedu a dalšího člena předsednictva,

f)     rozhoduje o půjčkách pro členy volených orgánů FOD.

K platnosti usnesení Členského shromáždění je třeba nadpoloviční většiny hlasů přítomných členů s výjimkou usnesení o zániku FOD, schválení nebo změně stanov, kde je třeba nejméně dvoutřetinové většiny hlasů přítomných členů.

2)   Rada je nejméně sedmičlenný řídící orgán, který zajišťuje činnost v období mezi zasedáními Členského shromáždění. Je volena Členským shromážděním na období tří let a zasedá nejméně každého čtvrt roku. Členem rady nemůže být ten, kdo je v pracovně-právním vztahu k FOD.

Ze svých členů volí rada tajemníka, který ji zastupuje v jednáních s předsednictvem a je oprávněn zúčastňovat se jeho zasedání. Radu svolává tajemník, případně předseda FOD nebo revizní komise. Jejího zasedání se vždy zúčastňuje předsednictvo, které jí skládá účty a předkládá návrhy k rozhodnutí ve věcech, v nichž nerozhoduje samostatně. Před rozhodnutím o jiných návrzích si rada vyžádá stanovisko předsednictva.

Rada dále:

a)    předkládá materiály pro jednání Členského shromáždění,

b)   určuje rozsah kompetencí předsednictva,

c)    v obdobích mezi zasedáními Členského shromáždění odvolává a na návrh předsedy volí místopředsedu a dalšího člena předsednictva,

d)   může přijmout svůj jednací řád.

3)   Předsednictvo je tříčlenný výkonný orgán, který v rozsahu kompetencí svěřených mu radou řídí a zajišťuje chod FOD. K tomuto účelu zřizuje sekretariát a odborná pracoviště. Předsednictvo je tvořeno předsedou, místo-předsedou a dalším členem FOD, které na návrh předsedy volí Členské shromáždění, případně rada. Jeho funkční období je tříleté. Ze své činnosti se zodpovídá radě. Předsednictvo svolává nejméně jedenkrát měsíčně předseda. Předsednictvo může své jednotlivé členy pověřit samostatným výkonem určitých jemu svěřených pravomocí.P

4)   Předseda je statutárním orgánem FOD a zastupuje jej navenek. S jeho pověřením může FOD zastupovat i jiný člen předsednictva nebo FOD. Je volen Členským shromážděním na období tří let. Svolává předsednictvo a řídí jeho činnost.

5)   Místopředseda zastupuje předsedu v době jeho nepřítomnosti a zajišťuje běžný chod sekretariátu a odborných pracovišť FOD.

6)   Revizní komise je nejméně tříčlenný kontrolní orgán, který dozírá na hospodaření FOD a sleduje, zda činnost předsedy, místopředsedy a předsednictva rady je v souladu se stanovami a usneseními Členského shromáždění. Je volena Členským shromážděním na období tří let. Jejím členem nemůže být ten, kdo je v pracovně-právním vztahu k FOD. Ze svých členů volí předsedu, který, požádá-li o to, má právo zúčastňovat se s hlasem poradním jednání předsednictva. Každý člen revizní komise má právo zúčastňovat se s hlasem poradním zasedání rady. Shledá-li revizní komise závažné nedostatky, může svolat mimořádné zasedání rady nebo Členského shromáždění.

čl. VI

Kontrola hospodaření

Předsednictvo, popř. rada zadává každoročně audit hospodaření FOD.

čl. VII

Pobočky FOD

Činnost FOD ve prospěch sociálně ohrožených dětí mohou zajišťovat též pobočky FOD. Jejich hlavním cílem je aktivní vyhledávání ohrožených dětí v terénu a napomáhání jim k rychlé a účinné pomoci. Pověření pracovníci poboček si mohou pro plnění svých úkolů vytvářet týmy dobrovolných spolupracovníků, kteří skýtají záruku kvalitní práce ve prospěch ohrožených dětí. Pobočky zřizuje, ruší a jejich činnost řídí a kontroluje předsednictvo FOD.

čl. VIII

Majetek FOD

1)   Majetek FOD tvoří:

a)    členské příspěvky,

b)   příspěvky a hmotné dary veřejnosti, sponzorské dary, dědictví a dotace,

c)    výnosy z případné vlastní hospodářské činnosti, vlastního jmění a jiné příjmy,

2)   majetek organizačních složek FOD včetně poboček je majetkem FOD,

3)   finanční prostředky FOD jsou uloženy na zvláštním účtu u příslušného peněžního ústavu v sídle FOD. Finanční prostředky svěřené pobočce jsou uloženy na zvláštním účtu peněžního ústavu příslušného podle sídla pobočky,

4)   nakládání s majetkem FOD se řídí obecně závaznými předpisy, stanovami FOD a usneseními orgánů FOD,

5)   příkazy k platbám (výběrům) finančních prostředků podepisují předseda, případně jím pověření členové předsednictva nebo FOD.

čl. IX

Zánik FOD

FOD zaniká, rozhodne-li o tom dvoutřetinová většina všech členů. Zánik FOD sdělí předsednictvo FOD všem členům FOD písemně a zajistí i vhodné zveřejnění této skutečnosti.

Rada FOD zabezpečí vyrovnání všech závazků ke dni zániku FOD a zůstatek včetně nemovitého i movitého majetku odevzdá jinému občanskému sdružení nebo nadaci s podmínkou, že tohoto majetku bude použito ve prospěch náhradní rodinné péče, opuštěných dětí, které nemohou být osvojeny, případně i těch, které po dosažení zletilosti opouštějí dětské domovy a jiné ústavy.

čl. X

Přechodná a závěrečná ustanovení

1)   Pobočky FOD vzniklé přede dnem účinností stanov ve znění ze dne 5. 6. 1999 se slučují s dosavadními sociálními středisky FOD téhož místa.

2)   Dosavadní sociální střediska FOD se od účinnosti stanov ve znění ze dne 5. 6. 1999 považují za pobočky FOD podle čl. VII stanov.

3)   Stanovy nabývají účinnosti jejich schválením ministerstvem vnitra.

4)   Toto znění stanov bylo přijato Členským shromážděním Fondu ohrožených dětí, konaným dne 16. 6. 2001 v Praze 1.

NEJVĚTŠÍ DÁRCI CELONÁRODNÍ SBÍRKY FOD (LÉTO 2001)

ST KETH NODEN (243 291,42 Kč), ART PRODUCTION K (150 000 Kč), SELECT FOOD, s.r.o. (72 000 Kč), pan František CIHLÁŘ (50 000 Kč), ČESKÝ TELECOM, a.s. (50 000 Kč), Město OSTRAVA (50 000 Kč), pan Zbyněk VOTOČEK (50 000 Kč), pan Miroslav HOUSAR (40 000 Kč), pan Tomáš KORANDA – ITK (35 000 Kč), pan J. VOSEJPKA (35 000 Kč), ČESKÁ POŠTA, s.p. (30 950 Kč), paní Miroslava ČERVINKOVÁ (30 000 Kč), paní Taťána KÖHLEROVÁ (30 000 Kč), pan RNDr. Petr KARPELES (25 000 Kč), paní Pavla PÁRTLOVÁ – ELEKTROMAT CEVA (23 000 Kč), pan RNDr. Pavel RACEK (22 222 Kč), paní Zora DUŠKOVÁ (20 000 Kč), KOVOTEX, výrobní družstvo invalidů (20 000 Kč), pan Ondřej LANDA (20 000 Kč), PRIORITY, s.r.o. (20 000 Kč), PRO FUTURE, a.s. (20 000 Kč), RADIOCOM, s.r.o. (20 000 Kč), pan Ivan RÖSSLER (20 000 Kč), pan Jaroslav RŮŽIČKA (20 000 Kč), pan Jan VOLHEJN (20 000 Kč), Agentura STUDENT, s.r.o. (15 000 Kč), BEST, a.s. (15 000 Kč), pan Ing. Karel ČADAN (15 000 Kč), GALENA, a.s. (15 000 Kč), HÁJEK, s.r.o. (15 000 Kč), pan Pavel LAKATOŠ (15 000 Kč), pan Česlav LIŠKA (15 000 Kč), MPL KAUF, s.r.o. (15 000 Kč), pan Jan POUR (15 000 Kč), PRIMOSSA, a.s. (15 000 Kč), REALITY Kladno, s.r.o. (15 000 Kč), REO, s.r.o. (15 000 Kč), pan M. RYSKA (15 000 Kč), paní Eva RYSOVÁ (15 000 Kč), pan M. ZELINA (14 000 Kč), pan Josef MARHONZ (13 000 Kč), AGI HK, s.r.o. (12 000 Kč), pan Antonín KREJCÁREK – UMTON BARVY (11 000 Kč), pan Zdeněk UHLÍŘ (11 000 Kč) a po 10 000 Kč darovali: AEROEXIM, s.r.o., pan Jiří CELAR, ČERMÁK-TRANSPORT, s.r.o., EE PROJECT, s.r.o., ESSA, s.r.o., GRAMMER Autodíly CZ, s.r.o., pan Eduard HAKR, pan Ladislav HAVEL, HOP Cor, s.r.o., pan Ing. Aleš CHMELÍK, INCOME Club, s.r.o., INTERMA, s.r.o., paní Ludmila JAMNÍKOVÁ – GABRI, KDH AUTO Ostrava, s.r.o., pan Jiří KRBA, paní JUDr. Iva LOUKOTKOVÁ, M+H, Míča a Harašta, s.r.o., paní Jana MAROUŠOVÁ, pan Ladislav MAZURA, Město OLOMOUC, MIKROP Čebín, a.s., MORAVSKOSLEZSKÁ ELEKTRO-MONTÁŽNÍ, a.s., MTC – Metal Technology Centre, s.r.o., NEUMEYER CR, s.r.o., OBECNÍ ÚŘAD Rapotín, OPGT Brno, s.r.o., PHARMAX, s.r.o., PVT, a.s., pan Ing. Josef SLAVÍK, pan Miroslav ŠTANDERA, pan Jiří ŠTĚPÁNEK, TECHNOLOGICKÉ CENTRUM, a.s., pan Ing. Zdeněk TROJAN, pan Josef VALDHANS, pan Jiří VČELÁK – TRANSPORT-SERVIS, VÝZKUMNÝ ÚSTAV PRO CHOV SKOTU, s.r.o., pan August ZÁTKA, pan Vladimír ZDRAŽIL a ZIMBO CZECHIA, s.r.o.   

DĚKUJEME!

NEJVĚTŠÍ VĚCNÉ DARY

JABLOTRON, s.r.o. (tiskařské práce – 103 005 Kč), Nakladatelství a vydavatelství TEMPO (inzerce – 98 000 Kč), paní JUDr. Kamila ŠECOVÁ (výtěžek z prodeje knih o Gábině a víle Jasence – 89 402 Kč), DBK, výroba obuvi, s.r.o. (dětská obuv – 45 975 Kč), SPORT SCHWARZKOPF, v.o.s. (sportovní oblečení – 39 000 Kč), BLUE & GREEN CATERING PRODUCTION, s.r.o. (35 000 Kč), EAST TRADING COMPANY, s.r.o. (pračky – 31 700 Kč), LESY ČESKÉ REPUBLIKY (20 000 Kč), CZECHSERVIS, s.r.o. (vyčištění oken a koberců – 15 000 Kč), české SCONTO, k.s. (koberce, židle – 15 000 Kč), ZLATNICTVÍ-HODINY Jitka KUDLÁČKOVÁ (výrobky –  13 770 Kč), MĚSTO Mohelnice (nábytek – 12 238 Kč), VOX NOVATEX, s.r.o. (hračky, postýlky – 12 000 Kč), AVANTI, s.r.o. (koberce – 11 000 Kč), AZ Tisk (tiskařské práce – 11 000 Kč), KRAFT JACOBS SUCHARD, (cukrovinky – 11 000 Kč), SOLAC, s.r.o. (elektro – 10 900 Kč), LÉKÁRNA FAUSTŮV DŮM (vitaminové bonbony – 10 166,20 Kč), ALTER, nakladatelství, s.r.o. (učební pomůcky – 10 163 Kč), AXIS Club (10 000 Kč), B.I.B.S., a.s. (10 000 Kč), ORACLE Czech (10 000 Kč) a PLUS DISCOUNT (poukázky – 10 000 Kč), SETOS, s.r.o. (10 000 Kč), IMPROMAT PRAHA, s.r.o. (kopírka – 10 000 Kč), DANIEL VÍZNER, s.r.o. (počítač, tiskárna – 10 000 Kč), DĚTSKÝ RÁJ, s.r.o. (ošacení, postýlky – 10 000 Kč), HRAČKY "U MYŠÁKA PLYŠÁKA", s.r.o. (hračky, ošacení – 10 000 Kč), KIMBERLY CLARK, a.s. (pleny – 5 000 Kč), ART TŘEBÍČ, s.r.o. (dětské ponožky – 3 500 Kč), ASTRO Třebíč (ponožky na letní tábor), CAMPING GAZ CS (sportovní vybavení), HOPPENSTEDT BONNIER Information, s.r.o., JCH Art Agency (charitativní koncerty), JOLY (veletržní služby), ROB Agency (veletržní služby) a VČELA, spotřební družstvo Praha.

DĚKUJEME!

VÝROK AUDITORA

Auditorská společnost AUDIT SERVIS, s. r. o., prověřila hospodaření FOD s finančními prostředky za rok 2000 a ve svém auditu ze dne 25. 5. 2001 mj. uvedla: "Ověřili jsme účetní záznamy a další informace, které prokazují údaje účetní uzávěrky. Poznatky, které jsme takto získali, považujeme za dostatečné k vyslovení závěru, že finanční prostředky získané sbírkami od dárců jsou vynakládány k účelům, které jsou v souladu s posláním fondu. Účetní závěrka občanského sdružení Fond ohrožených dětí k 31. 12. 2000 odpovídá příslušným předpisům a je sestavena z údajů účetnictví, které je vedeno úplně, správně a průkazným způsobem podle zák. č. 563/1991 Sb. o účetnictví."

Hlavní směry činnosti FOD:

• vyhledávání náhradních rodin pro obtížně umístitelné děti,
• vyhledávání a pomoc dětem týraným a jinak sociálně ohroženým,
• provoz azylových domů Střecha pro rodiny s dětmi a mládež bez domova,
• Klokánek – rodinná péče jako alternativa  ústavní výchovy,
• poradenská a hmotná pomoc náhradním i potřebným vlastním rodinám s dětmi,
• osvěta a snaha o změnu legislativy.

IX. Členské shromáždění FOD

Dne 16. 6. 2001 se na Filozofické fakultě UK v Praze 1 konalo již deváté Členské shromáždění FOD. Schválilo zprávu o činnosti FOD včetně zprávy finanční, zprávu revizní komise, plán činnosti na další období a změnu stanov, která spočívá v prodloužení volebního období statutárních orgánů FOD (rady, revizní komise, předsednictva, místopředsedy a předsedy) z jednoletého na tříleté. Členské shromáždění  zvolilo též statutární orgány FOD na období dalších tří let ve složení:

Rada:   Ing. Petr Bechyňák, Hana Černohorská, Milena Doleželová, Mgr. Božena Espinozová, Jan Kábrt, Renata Kalcovská, Jana Moláčková, Věra Novotná, Jana Rendlová, Michaela Schaffelhoferová, Marie Zatloukalová a František Zrzavecký

Revizní komise:  Ing. Markéta Bahníková, Pavel Doležel, Jarmila Lakomá, Zora Pokorná, Libuše Šafránková

Předsednictvo:            PhDr. Zdeňka Tesařová,

                        MUDr. Petra Uhlíková,

                        JUDr. Marie Vodičková

Místopředsedkyně: PhDr. Zdeňka Tesařová

Předsedkyně:            JUDr. Marie Vodičková

Za všechnu Vaši pomoc a upozornění na ohrožené děti mnohokrát děkujeme a přejeme Vám pěkné  a veselé Vánoce  a šťastný rok 2002!

Zpravodaj FOD "Ohrožené děti" číslo 2/2001 (vyšlo v prosinci 2001), vydává rada FOD se sídlem: Na Poříčí 6, Praha 1, 110 00,

tel./fax: 02/24 23 66 55, 02/24 22 11 37, IČO: 004 99 277, stránky FOD na internetu: www.fod.cz, e-mail: fodeti@volnycz,

číslo běžného účtu: 68 45 96/0300 ČSOB, a.s., divize IPB Praha 1, číslo účtu celonárodní sbírky: 30 55 103/0300 ČSOB, a.s., divize PS Praha 4,

redaktorka: Marie Vodičková